Zimný spánok

Zpočátku zajímavý snímek z atraktivního prostředí turecké Kapadocie se postupně utápí v bezobsažných rozhovorech. 1) Parádní prostředí a zajímavé vylíčení turecké mentality jsou hlavní klady. 2) Linka s nájemcem je zajímavá a pěkně zpracovaná. 3) Bohužel však půlku filmu jsem se jen nudil. 4) Rozsáhlé rozhovory, které postavy vedou o všem a o ničem, nejsou hloupé, ale nejsou ani chytré. Jsou takové prostřední... 5) Výstižný koment: Marigold***, JitkaCardova**, F.W.Colqhoun*****. (31.12.2018)

Málokedy sa dá o nejakom filme povedať, že obsiahol všetko podstatné, s takto čistým svedomím (sic). Ponoril sa do ľudskej duše (reprodukovanej slovami) tak hlboko, až z neho tečie tá zamrznutá voda prúdom. Predstavte si napríklad hádku dvoch natoľko odlišných ľudí, že aj keď jeden z nich pokorne priznáva chyby a chce to podložiť dobrým skutkom; druhý mu neverí, pokladá to za vypočítavé a je ešte viac znechutený. Tento obojstranne krutý rozhovor, má pôdu vhodnú pre život, asi ako step pokrytá snehom. No napriek tomu prebieha medzi osobami, ktoré by mali mať k sebe najbližšie. A poznáme to snáď všetci. Neraz sme stáli na oboch stranách barikády. Bezmocnosť v snahe zvrátiť odcudzenie, je podobná pokusu preraziť múr holými rukami. Je to nemožné, až to bolí. Netreba však zabúdať ani na peniaze, tie sa pletú vždy do všetkého. A viac už len ten starý blázon čas, ktorý najradšej spoznáva lúčenie, zabúda na spomienky, či žije smrťou. Proste život na zemi. A nezáleží na tom, kde je situovaný, všade je totiž úplne rovnaký. Okrem vyslovených extrémov. Ale čo nie je extrém? Extrém je človek. Tvor, ktorý nežije len aby prežil, ale dokáže myslieť, teda trpieť a tešiť sa, a potom zase... Márna lásky snaha, veľa kriku pre nič, každý by sa aj tak občas najradšej pohádal so svojím životom, namiesto iných ľudí. (14.01.2015)

"Slová, slová, samé slová." Nečakané pristátie Zlatej palmy v rukách jednej z najvýraznejších osobností súčasného tureckého filmu, Nuri Bilge Ceylana, bolo jednou z posledných zvláštností tohtoročného festivalu v Cannes. V bezprostrednej konkurencii ambicióznejších, osobitejších a umeleckých projektov, ako napr. Mommy Xaviera Dolana, Kmeň Myroslava Slaboshpytskiy či Leviatan Andreya Zvyagintseva paradoxne pôsobí ako „malý“ film. A predsa si možno zaslúži väčšiu pozornosť práve svojou nenápadnosťou, pod ktorou sa skrýva premyslená a do hĺbky rozvíjaná existenciálna štúdia, zachytávajúca život kdesi na Anatólskej plošine. Viac v recenzii. (23.10.2014)

Zimný spánok je nádhernou formou a v krásnom prostredí natočená vzťahová balada, založená na dlhých, predlhých, hutných a myšlienkovo bohatých dialógoch pri pukotajúcom ohníčku a celkovej atmosferickej pohode a rozjímaní. Všetky postavy tu vystupujúce sú charakterovo výrazne vyhranené, pričom ich jednotlivé povahové črty sa dostávajú na povrch až časom a pekne postupne, na základe celkovej skladačky a na prvý pohľad banálnych situácií. Vlastne tu ani tak nejde o samotný príbeh ako o toto pomalé, hypnotizujúcou formou odkrývanie jednotlivých charakterov. Čo sa týka mňa, nelipol som len na jednej postave. Súhlasil som ako aj nesúhlasil s každým, raz ma tiahlo k jednému, inokedy mal zase navrch druhý. Myslím tým hlavne manželskú dvojicu. Samozrejme všetko toto sa dialo na pozadí charakteristických kultúrnych čŕt tureckej spoločnosti, ktoré je treba poznať aspoň zbežne na to, aby si divák mohol v plnej miere vychutnať túto konverzačnú nádheru. Ide o jeden z filmov, ktorý núti diváka premýšľať nad jeho obsahom a významom aj dlho po skončení. (21.10.2015)

Jít do filmu se skoro 200 minutovou stopáží je pro mě pokaždé obrovskou výzvou, kdo z koho, ale jsem býk, takže jsem se nedala a pustila se do Zimního spánku i když s jistými obavami. Hned na začátku jakoby do mě uhodil blesk při prvních úžasných záběrech na exteriéry, které u mě okamžitě evokovaly Nuriho jiný film Tenkrát v Anatolii. Škoda, že těch záběrů nebylo víc, je to vážně vizuální maxilahůdka. Pak už jen stačilo, abych se naladila na správnou vlnu, nenechala se nikým vyrušovat a ocitla jsem se opět v Anatolii, tentokrát v jednom zajímavém hotelu s jejich obyvateli, kteří mně dělali po celou dobu společnost. Nuri mě dokázal vtáhnout a zapojit do této psychologické, chvílemi až meditativní konverzace mezi jednotlivými osobami, které se prolínaly tak úžasným způsobem a ještě navíc zapojil na maximum i mé emoce, které se co chvíli měnily od nechuti až po silné empatie, či určitou bezmoc. Byla tam jedna chvíle, kdy Nihal mluví upřímně o svých niterných pocitech vzhledem ke svému manželovi a ta se dotkla i mého nitra tak silně, že jsem tam seděla já a ne ona.......naprosto dokonalá výpověď, kde jsem si její slova zapisovala do svého obrazného srdce. Zní to asi pateticky, ale já to tak vážně cítila. A tak Nihal získala veškerou mou empatii, kterou jsem v dané chvíli vlastnila. Herecké výkony všech zúčastněných byly prostě úžasné i když připouštím, že o pár minutek bych to zkrátila. Bylo tam pár míst malinko hluchých, ale můj výsledný dojem je stejně dokonalý. Tak kde jsou další Nuriho projekty, protože po tomto zážitku ho jen tak nepustím k vodě. (24.01.2015)