Člověk z mramoru
Człowiek z marmuru
Man of Marble
Réžia:
Andrzej WajdaScenár:
Aleksander Ścibor-RylskiKamera:
Edward KłosińskiHudba:
Andrzej KorzyńskiHrajú:
Jerzy Radziwiłowicz, Krystyna Janda, Tadeusz Łomnicki, Jacek Łomnicki, Michał Tarkowski, Piotr Cieślak, Wiesław Wójcik, Krystyna Zachwatowicz (viac)VOD (1)
Obsahy(1)
Legendární film (myšlenkově souznějící s generací "filmu morálního neklidu") nemohl být u nás dlouho uvedený pro svůj "protisocialistický" charakter: k deformacím 50. let hledá paralelu v 70. letech. Aktuální byl tedy právě v době svého vzniku. Studentka filmové školy se při sběru materiálu k diplomce - dokumentu o úderníkovi 50. let - seznamuje s jeho pohnutým osudem, zrcadlícím šílenství doby. Zpočátku se jí jeví jako mramorová socha, pro kterou stál v době své slávy jako model. Postupně se z kamene vymaňuje skutečný člověk: usilovnost a nadšení doby vynesli pologramotného zedníka do funkce, přičemž neztratil vědomí přirozené morálky a spravedlnosti, které ho v souvislosti s vykonstruovaným procesem přivede do vězení; po pozdější rehabilitaci zapomenutý předčasně umírá. Snaha energické a nekompromisní Anežky o zveřejnění pravdy o minulosti je stejně marná jako někdejší Birkutovo úsilí. Závěr připomíná záběrem gdaňské loděnice smrt tří dělníků v r. 1970 a téměř prorocky otevřel cestu pokračovaní filmu, Člověk ze železa (1981), dokumentujícímu události z července 1980. Film získal cenu FIPRESCI na MFF v Cannes roku 1978. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (1)
Recenzie (78)
S přehledem natočená mozaika, která dokáže udržet pozornost po celých 150 minut. Cinefilskou lahůdkou jsou především Wajdovy variace na staré týdeníky a archivní záznamy, které působí velmi autenticky, i když je jejich role mnohdy ironická. Ty propojuje dynamická linie mladé filmařky a jejího tápání doprovázeného neustálým nervózním pohybem a sympatickou drzostí - je velmi zajímavé sledovat její názorový posun, i když její snahy nakonec končí kdesi ve ztracenu. Dynamický styl užívající ruční kameru a širokoúhlé záběry působí na svou dobu a místo vzniku až jako z jiného světa - Wajda v sobě filmařského génia nezapře (v Zemi zaslíbené dosahuje jeho vizuální kouzlení dle mého názoru vrcholu a neskutečně snímek pozvedá). Méně uspokojivé jsou již poměrně klasicky natočené dlouhé pasáže o samotném Birkutovi, které se až příliš blíží akademickému stylu a nedokáží strhnout jako zbývající složky kaneovské mozaiky. Jeho příběh by šel určitě podat originálnější a živější formou, ale i tak je dostatečně silný a plný vděčných paradoxů. ()
”Mládež se má zajímat o osudy svých otců.“ Přiznávám, že Člověk z mramoru byl snad mým prvním seznámením se se skutečným polským filmem. A mám dojem, že jsme si padli do oka. Fascinující příběh o falešné morálce, kterou společnost nasycená byla v letech minulých a je i dnes, o morálce, která dokáže zacházet s jedincem tak, jak se jí hodí ve jménu nesmyslných a pokřivených ideí. Vzepřete-li se, jste zcela jistě ztracen. Mateusz Birkut ztracen byl, zapomenut však nebude. Neústupná mladá filmařka Agnieszka a Mateuszův syn jsou nositeli té malé jiskřičky naděje … Geniální práce s prolínáním časových rovin, téměř neznatelná, ale zásadní a všudypřítomná. (Challenge Tour - duben 2015) ()
Upraveno v únoru 2022. Člověk z mramoru představuje odpoutání se od závazného a spoutávajícího diktátu politické ideologie polského socialistického prostoru. Andrzej Wajda, sám do jisté míry v padesátých letech zatížen režimním směrem, naplno využil svého určitého "privilegovaného" postavení v polském filmu, taktéž známosti s polským ministrem kultury (po uvedení filmu musel odstoupit) a v neposlední řadě té příznivější společenské nálady k odvážnějšímu vyjádření protestu "morálního zneklidnění". Padesátá léta za hradbou socialistickém bloku probíhala v jednotlivých zemích v podobném duchu. Hrdinou byl úderník překonávající pracovní normy o stovky procent, vizí byla šťastná a prosperující budoucnost pracujícího lidu. Propaganda zdatně vytvářela atmosféru i veřejné mínění a nekompromisně potrestala jakékoli zpochybňování své vlastní autority a pravdu moci, ohyzdnou a brutální za svou maskou. Předobrazem byl Piotr Ożański, zedník, slavný a oslavovaný úderník budující krakovskou Novou Huť. Scénář Aleksandera Ścibora-Rylskiho si počkal na své zpracování přes deset let, aby strhl masku totalitním praktikám i souvislostem s tehdejší dobou (závěr zůstal nevyřčený, neboť neprošel přes cenzuru, avšak o několik málo let později byl dovysloven v Muži ze železa). A tak se víra v lidově demokratickou spravedlnost dostala do střetu s realitou a praktikami moci, aby potom pod dojmem vlastní zkušenosti započala donquijotsky bojovat s větrnými mlýny za pravdu, čest a morálku. Andrzej Wajda nezobrazuje brutalitu fyzickou, ale spíše ideologickou, načrtává světce z prostého lidu v jeho přívětivosti a odhodlání, disharmonii skutečnosti, symboly protestu a zatvrzelé hledání odpovědí. Hrdinou morálního zneklidnění je tu Mateusz Birkut (velmi dobrý Jerzy Radziwiłowicz, též v roli svého synka Macieka Tomczyka), umně vytvořený hrdina stalinistické éry. Právě tehdy uvěří ve světlou budoucnost, a byť jej střety s realitou připraví o iluze, neuhne ze své cesty. (Autorem Birkutovy mramorové sochy byl polský akademický sochař Adam Roman.) Hrdinkou morálního zneklidnění je Agnieszka (dalo by se říci snad strojená Krystyna Janda, ale je otázkou do jaké míry za to může vzorec její postavy - novinářka a básnířka Agnieszka Osiecka), mladá žena toužící po nevšední diplomové práci filmové školy. Postupné odhalování minulosti a zákeřných politických pletich je nejvíce fascinující i šokující pro ni samotnou. K výraznějším postavám patří Mateuszův kamarád a rehabilitovaná oběť zlovůle moci Wincenty Witek (zajímavy Michał Tarkowski), špiclík a ochránce socialistické pravdy Michalak (příjemný Piotr Cieślak), a zasloužilejší filmový režisér a stvořitel úderníka Jerzy Burski (jako mladý Jacek Łomnicki, a jako oslavovaný Tadeusz Łomnicki). Z dalších rolí: již starý kameraman Agnieszky (Leonard Zajączkowski), mladý zvukař Agnieszky (Jacek Domański), novohuťský tajemník strany, spoluvytvářející hrdinu, Jodło (Wiesław Wójcik), Mateuszova životní partnerka s vlastním osobním morálním pochybením Hanka Tomczyk (Krystyna Zachwatowicz), překážky třaskavé diplomové práci kladoucí televizní producent (Bogusław Sobczuk), vstřícná televizní střihačka (Magda Teresa Wójcik), laskavější otec Agnieszky (Zdzisław Kozień), nebo prosperující Hančin manžel (Wiesław Drzewicz). Film Člověk z mramoru je zejména politickým protestem, není ublížený, neztrácí sarkastický nadhled a barevné tónování nálad a postojů. Ještě po letech jde o působivé představení a elegantní filmový akt morálního zneklidnění. () (menej) (viac)
Uznať Wajdov film za legendárny, ako k tomu nabáda distribútor a potvrdzuje to tisícka užívateľov, mi nepripadá ako dobrý nápad. Určite je to zaujímavý film o dobe, ktorú som zažil, i keď vo vedľajšej krajine. Ale to nerozhoduje, pretože všetky procesy sa odohrávali pod taktovkou moskovských dirigentov a odchýlky boli minimálne. Wajdove filmy, s výnimkou Popola a diamantu, príliš neobľubujem. Aj človek z mramoru ma oslovil na hranici 3 a 4 hviezdičiek. Hlavne preto, že ma takmer ničím neprekvapil a ak, tak iba nevhodnou gradáciou. ()
Studentka filmové školy v rámci své diplomové práce skládá dohromady obraz dávno zapomenutého polského úderníka Mateusze Birkuta a současně zjišťuje, že politické ikony se v padesátých letech snadno tvořily a po krátké době ještě snadněji bořily. Působivá mozaika o charakteru jednoho člověka, jenž se stal tragickou loutkou režimu, je zároveň poutavou výpovědí o marnosti rebelie vůči systému a přitom oceněním oné plamenné snahy. Andrzej Wajda natočil komplexní a odvážné drama, které zkrášlují odevzdané herecké výkony hlavních představitelů a velmi excentrická hudba Andrzeje Korzyńského. Je vlastně s podivem, že tento snímek vůbec mohl vzniknout. O to víc je třeba ho cenit. [LFŠ 2020] ()
Reklama