Brezový háj

Andrzej Wajda je ďalším z veľkých filmových režisérov, ktorý v mojich očiach stráca na význame. Jeho Brezový háj som vnímal ako nepodarené dielo, s ktorého impresiami som sa nedokázal stotožniť a hercami, ktorí ma svojimi zmätočnými výkonmi vyslovene dráždili. Obzvlášť pomaľovaný Stanislaw, ktorý mi pripomínal herca z dedinského dramatického krúžku. A keď k tomu pridám nevydarený slovenský dabing, nedokážem celku dať ani priemerné hodnotenie. (12.02.2016)

V minulosti jsem měla štěstí spíše na Wajdovy velkofilmy zabývající se historickými epochami polského národa. Vycházka do jarnho březového lesíka je příjemným osvěžením, kde nezní palba ani se nestávkuje, ale potkávám zde osamělé bytosti, které se postupně poodhalují. Niterné drama uchopené rozdlným způsobem než tak činí Bergman nebo Haneke. (09.02.2016)

SLOVENSKÁ (obnovená) TELEVÍZNA PREMIÉRA: STV 2 = 8.2.2016, réžia slovenského znenia (ČST Bratislava 197?) = SAMO IVAŠKA - Pôvodný slovenský dabing, ktorým nás včera po predlhých rokoch opäť poctila STV je až prekvapujúco verný originálu. Spolu s pôvodnou obrazovou kópiou a príbehom, ktorý je na míle vzdialený od hollywoodskych klišé, prináša lenivú nostalgiu bezstarostných dní, keď ešte slová ako stres či kríza, nezneli tak naliehavo a fatalisticky. A napriek neľahkým vnútorným drámam presakujúcim do zdanlivej idylky, tu stále ostal priestor na duševnú očistu, ktorá pôsobí antidepresívne. (9.2.2016) (09.02.2016)

Smutné ako brezový háj v Poľsku, prípadne filmový ekvivalent Symfónie smutných piesní od Henryka Goreckého. Stanislaw s mierne vyšinutým úsmevom všetkých bozkáva, čo ma mierne konsternovalo. Avšak po krátkom samoštúdiu som zistila, že nie všetci pacienti s tuberkulózou sú infekční. A čisto pocitovo pripájam citát vyškrabaný do steny gestapáckej väznice v Zakopanom, ktorý veľa vraví o poľskej duši: "Mama, neplač, nie. Nebies prečistá Kráľovná, vždy ma ochraňuj." (05.05.2021)

Tato báseň v obraze a óda na krásu polských nížin a jejich lesů a vod silně připomíná české impresionisty a vitalisty ať už literární nebo filmové. Antonín Sova, Fráňa Šrámek, Václav Krška, František Vláčil jsou mágy, kteří se vybaví při pohledu na krajinu, splývající s lidskými osudy, v nichž se prolíná život, smrt i radosti a strasti počátků a konců. Přirozenost sama, smyslové opojení, ale i zvláštní, až úderně tvrdý prozaický realismus, nelítostně odhadující i odhalující nemilosrdný chod věcí, které lidská vůle a srdce může ovlivnit jen zřídka a vzdáleně. Kamera, která se kochá v tónech zeleně, zjevně symbolizujících život a jeho nepřemožitelnost, i v modři neodvratitelných konců, jejichž šifrou je březový háj s hrobem předčasně zesnulé Oliny matky, ulpívá se stejnou silou i na něžných dětských rysech Stanislawovy neteře, i smyslné a vášnivé Maliny, tolik připomínající svou pudovostí vášnivé české ženy OHNIVÉHO MÁJE, STŘÍBRNÉHO VĚTRU nebo MĚSÍCE NAD ŘEKOU či ZLATÉ RENETY. Herecký koncert Lukasziewcizův, Olbrychského i Krakowské, v němž se fyzická láska mění v další formu oslavy života, má svůj působivý protějšek v nábožné lidové písni Stanislawova umírání a smrti. Přesah jdoucí nad rámec tohoto filmu, Boleslawova jízda na koni březovým hájem, obrazy, které svou kompozicí připomínají českou secesní přírodu např. Preislerovu, krásu jednoho z vrcholných děl špičkového a dnes už poprávu zklasičtělého polského režiséra jen dále dotvářejí. Do souzvuků i souobrazí, které vyrážejí dech. (09.04.2008)