Osamelosť cezpoľného bežca

"Mňa neprevychovajú..." V prvom rade ma zaskočil trochu zvláštny slovenský dabing. Je to najskôr nekvalitným zvukovým mixom, v ktorom sú hlasy podstatne hlasnejšie než okolité ruchy a prekvapili ma i hlasy neznámych hercov, ktorí bežne nedabujú. Atmosféra filmu je rovnako niečím zvláštna, neviem síce presne povedať čím, ale pôsobilo to na mňa tak. Za zmienku určite stojí záver, v ktorom postava Colina ukázala, že je naozaj pevný ako skala a prevýchova mu nehrozí. Vlastne je to aj dôvod, prečo som sa priklonil k vyššiemu hodnoteniu. Slabšie štyri hviezdy. 70%. (21.09.2014)

Žánrově i pocitově řadím tenhle film k už dříve zhlédnutým Saturday Night and Sunday Morning a Taste of Honey. Mají spoustu společného, z mého konzumního pohledu i to, že se ve všech mluví poměrně rychle a né zrovna oxfordskou angličtinou. Natočeny v bw, jsou ponuré, revolta z nich přímo čiší.___ U Richardsona bych vyzdvihl hlávně (skoro) závěrečnou scénu (běh), který byl před finišem opravdu mistrně nastříhán a leckterého diváka jistě trochu podráždí - já sám jsem měl chuť ten kousek doběhout za něj a skoro jsem na gauči kopal nohama, jen abych Smitha trochu popohnal. Marně... A tak mě ještě napadá, jaký trest by dostal mladistvý za loupež takového pakatele v dnešní době. (16.10.2008)

Soucit s těmi co věčně prohrávají a v jistém smyslu opak všemožných motivačních snímků, proslovů a knih. Ukázka toho, že každé vítězství má svoji cenu a že někdy je lepší prohrát a zachovat si vlastní důstojnost a pocit svobody, než podřídit se měřítkům toho, co je ve většinové společnosti bráno jako úspěch. (19.01.2018)

Film začíná převozem povedené zločinecké partičky. Dvacátník Colin Smith (tehdy dvacetipěti letý Tom Courtenay) vypadá, jako že jeho život právě skončil, zatímco ostatní tam jedou snad za zábavou. Film je hojně propleten retrospektivami, ze kterých se dozvídáme, z jakého prostředí mladík pochází a jak se dostal až sem. Postupně se obě linie propujují a vyprávění se dostává až k očekávanému závodu. Poběží Colin tak rychle, aby dokázal utéct svému předurčení? Jak rychle jste schopni běžet vy? Mladí utíká před životem, život utíká od mládí. Jednoduše: mám ráda filmy o běhání a tohle je numero uno. Skvělý reprezentant filmů kuchyňského dřezu. (20.05.2014)

Nejoblíbenější film jednoho z mých nejmilejších přátel by neměl ujít ani mé pozornosti, zvláště když hněv, který jej patinuje, trávil – a tráví – i mě. Tedy oč jde: především o ryzí hořkost, která po sobě zanechává jen tmu, vlastně víc než tmu: šeď, která je horší, protože na rozdíl od prvotních temnot, které lze zaměnit za vodstva a písky, z nichž vše povstalo, je tato neplodná a zdánlivě – a co hůř: konvenčně – obyvatelná. Od prvních vzpomínek nešťastného, osamoceného běžce jsem se ptal po životě. Na plátně se umíralo, trpělo, radovalo i krvácelo, prudce se rodila láska i kypěl chtíč, ale vše jako by jen nalévalo příslušné tekutiny do připravených nádob. V mlhách vyhasínajících dělnických těl se zastavoval čas a vyhlíželo se bezčasí jako spása před smrtí ztotožněnou se životem, který je však jen přežíváním. Ne však při běhu: tam se zažíhalo vše bezděčné a všechny domnělé smlouvy parafoval oheň... Vzhledem k tragičnosti ztěžklého dosedání, zaklekání do bloků u tohoto snímku překvapí lhostejná kamera, která však vidí vše, co má, a svým urputným žvýkáním gumy věrně zprostředkovává slepotu hrdinů. Zrak nájemného kameramana ovšem současně nelíčeně předvádí všechen ten dusivý kouř nedělních rán, v něž se přetavil nečinný týden, a divák se tak může klidně tázat, co je za těmi bílými paspartami, zda tam pokračuje fikce, anebo se tam zabydluje ještě nestravitelnější fauna. Mnoho slov a málo příběhů: v zásadě jde ale jen o jedno, o tu osamocenost, osamocenost, ne samotu! PS: Vychován Thoreauem jsem se vždycky ptal na rozdíl mezi během a chůzí. Odpovědí mi bylo kulhání, při němž se v jednom prudkém doteku sdělí tělo i země navzájem. Tedy každý ryzí běh se musí před svým cílem zastavit, a to nepochopí nikdo jiný než ten, který se doběhl… (02.09.2017)