Křižáček

Fakt jsem chtěl, aby se mi to líbilo a opravdu jsem se o to snažil, ale prostě to nešlo. Vážně nevím, co zabralo ty roky příprav, protože tady je to o tom, že Roden jede na koni a hledá dítě. A když zrovna nejede, tak se neděje nic. Sem tam se sice najdou docela hezké obrázky, ale ty jsou dobré jen jako tapeta na monitor. Ovšem musím uznat, že prostoru pro přemýšlení je tu habaděj, ale nic z toho, co se mi honilo hlavou, se netýkalo filmu. Na tohle jsem asi moc velkej barbar. 10% (04.04.2018)

Jakkoliv v české kinematografii posledních dvaceti let snad nevznikl čistší film – nejen svým prostým zpracováním (kamerou, zvukem a hudbou) či soustředěností scénáře, ale i hloubkou sdělení a duchovním poselstvím (posláním) – pokládal bych Křižáčka spíše za liturgickou hru, artikulovanou filmovými prostředky, které ji obohatily o nenaturalisticky ztvárněnou psychologii (například současnost otce a syna v jednom záběru) a pochopitelně i důkladněji propracovávají dějiště (tj. amplifikují, osamostatňují jeho výpověď), které je jako na středověkých obrazech plné symbolů a vypráví svým vlastním „věcným“ (rajským?) jazykem o touhách, obavách, strastech i o povolání každého z herců tohoto pozemského divadla, mezi něž patří každý živý tvor. Postavy působí spíše jako loutky než jako skuteční lidé: jednají prostě, jednoznačně, pravdivě a nemluví-li, neznamená to, že by něco skrývaly, prostě to vyslovují jinak. Putují krajinou souvisle – magnetizovány, anebo lépe řečeno vedeny jakýmsi Loutkářem, který v nich kdysi zažehl plamen slova. Vše plyne rytmicky, pravidelně, všichni jsou shodně své roli odevzdáni: o ničem se nesoudí, nic se nerozebírá a nic se nehodnotí, protože vše má svůj hluboký smysl. Co koho čeká na konci cesty a kde je její konec, je předem dáno a nezbývá než trpělivě nést svůj kříž. Pominu-li rozvážně zachycenou krajinu nebo dokonalý souzvuk hudby manželů Havlových a znění prostoru, navzájem se prolínajících ve zcela organický celek, musím zvlášť vytknout rafinované leitmotivy a analogie. Mizející výšivka, proměňující se mladý křižák či vzpomínající matka nebo shodné pohyby otce a syna, kosení makovic, pláště rytířů a plachta lodi, a bezmála zaměnitelné všudypřítomné děti, to všechno tká hlubokou a útěšnou! významovou síť, kterou rozplétat vlastně znamená modlit se. Divadlo pro Anděly. (25.11.2020)

Nemohu, než vstoupit do skromné Křižáčkovy armády oddaných a bít se za jeho zcela opodstatněné místo ve světě. Pravda, trochu se lekám převahy těch (řečeno s Ginsbergem), kteří by Poezii nepoznali, ani kdyby je přepadla za bílého dne, ale za Křižáčka jsem ochoten položit život (alespoň svého zdejšího avataru). Tak velkorysý film, nabízející divákovi filozofické impulsy, prostor k jejich zachycení a svobodu k interpretaci, nevykvete na českém filmovém úhoru často. (06.04.2018)

Tak túto záležitosť som mal dlho v záložke Chci vidět, po vzhliadnutí tejto paródie na film navrhujem, aby sa tu vytvorila i záložka Nechci už nikdy vidět. Ide o historický snímok pre hluchonemých, inak si absenciu dialógov neviem vysvetliť. Ale keď vás baví pozerať sa na pomalé prechádzky stredovekého trhana v lese, tak len smelo do toho. (05.04.2018)

Takže. Dal jsem si tu práci, našel Křižáka v kině, šel na něj, koukal se na něj a neusnul jsem u něj. Pak jsem o něm přemýšlel. Snažil jsem se o něm přemýšlet ze všech pohledů, obracel jsem ho v sobě jak horkou bramboru, procházel si jednu složku filmu za druhou a výsledek? Nula. Sorry jako, ale nula. Karlovi zdrhne dítě a Karel má koně, víc jsem toho neviděl. Jednu hvězdu dávám jen proto, protože si chci myslet, že v tom přece něco být musí a alespoň pan Kadrnka v tom něco vidí. Jestli totiž jde jen o to přemýšlení, stačilo na plátno napsat kolik je 23x16. (10.09.2017)