Dohonit vítr

Febiofest, povedená věc, přišlo mi tenkrát. Na druhé či třetí rande. Příjemná náladovka, severská pocitovka, léto na jihu Norska, návrat domů, jeden pohřeb a jeden (možná) návrat. Byl? Nebyl? Sám už nevím… [70%; 2015 Cinestar Anděl] Příjemné, civilní, nepřehrávané, ze severu, opravdové. O návratu domů, rozkrytí minulosti, najití smyslu a cesty dál. Ostrov někde u norského pobřeží, písečná pláž, co mi připomněla Lofoty stejně jako dřevěné domky s červeným nátěrem. Fouká, většinou je zataženo, ale tráva je v létě krásné zelená a vzduch dýchá svobodou. Krásnej film. [80%; 2020-03-02 Home sweet home] (26.02.2020)

V hlavní roli vítr a bolest ze zlých vzpomínek na mrtvé, které na rozdíl od nich nelze pohřbít, protože jsou i po letech živé. Postavy tedy před nimi alespoň utíkají. Anna do Německa za kariérou a nepříliš funkčním vztahem, její dědeček do dobrovolně zvoleného vyhnanství samoty a tesař Håvard k práci a péči o malou dcerku. Když smrt Anniny babičky zapříčiní jejich setkání a každý z nich se musí podívat pravdě do tváře. Dohonit vítr je citlivá a poetická záležitost, kde silněji než slova mluví propracované záběry sychravé pobřežní krajiny a také gesta a tváře hlavních protagonistů, zvlášť Marie Blokhus, která hraje Annu. Odpustit sobě je často těžší, než odpustit druhým. „Však když jsem posoudil vše, co jsem vytvořil svýma rukama, za jakým cílem jsem se lopotil, všechno bylo bez významu, pouhé pronásledování větru.“ (05.05.2016)

Mladá norská venkovanka usazená v Berlíně se vrací jako světobčanka do rodného hnízda a zjišťuje, že zanedlouho splyne se zdejší prostředností k nerozeznání. Ačkoliv nepřestává žít svou divadelní rolí, odstupem od svých nejranějších kroků, prvních a nenapravitelných vin a neodčinitelných ne-lásek, splývá se vší zdejší odcizeností. Neodchylně od prvního záběru, žije svou umělostí, dyzajnem, a ponořená vně sebe opisuje donekonečna svůj stín, zatímco svědci její nedávné tváře odsuzují svou paměť z nezapomínání. To vše snímáno slepou reklamní kamerou, v záběrech stříhaných bezduchou myslí žijící v umělých efektech citů. Když se konečně, po osudových střetech s prvním a prvnějším milováním a po zásadních životních vyznáních přesype písek z přesýpacích hodin na samé dno, nezbyde nic než předvídatelné vyvrcholení, či přiznání si zákonitosti, že i každá reklama jednou skončí cizím příběhem… (07.04.2018)

Kamera.Nádhera. A příběh...ten nevlídný sever, kde i léto vypadá jako říjen, musím uznat, má svoji podmanivou krásu. Uznávám nerada, já teplomilka. Ale musím. jedna zemřelá babička a její vnučka, přijíždějící na radu svého snoubence , za svým ovdovělým dědečkem, se kterým, zdá se, to nebude mít zrovna jednoduché. Starý život vyplouvá na povrch a odkrývá nejedno bolavé tajemství. A konec trochu naděje...snad.. Vynikající herecké výkony a hudba, moc hezký film. (31.08.2015)

Mně se na severských filmech líbí mimo jiné ještě jedna věc. Nechají divákovi volný prostor, nenaservírují mu to všechno do puntíku, ale máš fantazii a oči, tak taky trochu přemýšlej. To podstatné se stejně postupně dozvíme, ale viděli jste Anniny oči, když šla k babičce s kopretinou v ruce? Ty slzy a smutek? Annu hrála Marie Blokhus výtečně. Její city, které nám odkrývala buď právě v těchto situacích a nebo ty umně skrývané, kdy byla v blízkosti Havarda byly dokonalé. Byla to směsice emocí nejen těch, které na mě vykukovaly z několika tváří hlavních protagonistů, ale kde se měly možnost projevit i u mě, když jsem například sledovala dědečkovu proměnlivou náladu a postupné sbližování se svojí vnučkou. K tomu vhodný hudební podkres a exteriéry, po kterých jsem měla touhu zamířit tam alespoň na jeden týden a pokochat se osobně tou nádherou. (12.01.2015)