Zrkadlo

Několik úchvatně natočených scén v příběhu, který mě kdesi v polovině přestal bavit, protože jsem ho nepobrala. A to i přesto, že se nepovažuji za diváka, kterého je u filmu potřeba vést za ručičku. Reflexe vlastního života? Pro někoho možná ano. Pro mě důkaz toho, že se sotva uslyším někde jméno Andrej Tarkovskij, mám si radši najít jinou zábavu. (11.10.2010)

(viděno v listopadu 2010) Můj druhý Tarkovský. Ještě se chystám na jeden jeho film a pak si chci od něj odpočinout, není to lehký tvůrce, jeho filmy člověk asi musí strávit a pak se k nim po čase vrátit. Stále jsem v něm bohužel nenašla zalíbení, což jsem ostatně trochu čekala, už podle popisů příběhů jsem tušila, že to pro mě nebude to pravé. Ale stále doufám, že se to někdy zlomí. Zrcadlo je prakticky jen sledem volně navazujících asociací, které se v režisérově mysli objevily při vzpomínání na dětství v Rusku, kde trávil čas. Proto se to těžce chápe i hodnotí. Divák jako by nevěděl, co si o tom všem má myslet. Líbily se mi recitace básní s pohledy na krajinu v pozadí, místy mě ta poetika uhranula, místy mě to nebavilo... Prostě jako na houpačce. Hodnotím, jak hodnotím, opět s příslibem do budoucna, že to snad někdy bude lepší. (29.04.2012)

9/10 Pomocí Zrcadla je možno něco vyjádřit. Možná se dotknout vlastní duše... Jenže co ten film vlastně znamená? Možná něco tuším...Určitě nejnepřístupnější Tarkovskij už proto, že je o jeho dětství, o životě jeho rodiny. Prý tam není žádná scéna, která by nebyla pravdivá... Nedoporučuji pro seznámení s Tarkovským hned na úvod. Spíš jako komplexní završení jeho tvorby. (08.07.2006)

"Ucítil jsem, že přišla chvíle, kdy vytvořím nejvýznamnější dílo svého života. Garantem je mé přesvědčení - které mě samozřejmě může mást a může se ukázat jako běžné znamení konce v dialektickém smyslu tohoto výrazu. Také v tom hraje roli materiál, kterého chci použít, protože jakkoli je nekonečně hluboký, je zároveň prostý, obvyklý, všední. Řekl bych dokonce, že ten materiál je ideální: já ho cítím, já ho znám, já ho vidím. Jediný problém je v tom, jestli uspěju. Podaří se mi vdechnout duši dokonale sestavenému tělu?" Tarkovskeho vzpomínky odrazem v zrcadle. Lze se života zmocnit jinak? (05.04.2014)

Tento film sa mal volať Nostalgia. Monumentálna pocta matke, obyčajnej žene, jednej z miliónov. Filmový chrám. Chrám trochu zvláštny, plný podzemných halucinogénnych výparov, z ktorých sa môže nadýchať veštica. Obzvlášť ma (ktovie prečo) zasiahla scéna z práce v tlačiarni. Zodpovednosť, ktorú na seba preberáme v živote, sa niekedy môže javiť až neúnosná. (25.08.2017)