Hobit: Bitka piatich armád

Spoilery. Z filmu bez dostatečně aktivního protagonisty, silného antagonisty a tahu na bránu strhující podívanou neuděláte – ani kdyby měl trpaslík na obří svini jezdit. O moc lépe to asi vymyslet nešlo, ale zlikvidováním nejcharismatičtějšího záporáka trilogie v prologu Jackson film připravil o výraznější finální konfrontaci (a moc nepomáhá snaha dostat Šmaka zpátky do filmu alespoň v Thorinových halucinacích a Bilbově flashbacku, neboť je jasné, že ani jeden z nich mámení strany temna nepodlehne a nakonec bude jednat správně). Bilbova proměna ze strašpytla, kterému vzali jeho domácí pohodlí, byla sice uspokojivě završena (jedná na vlastní pěst, vzepře se nejen Thorinovi a Gandalfovi, ale nenechá se ovládnout ani prstenem), ale během bitvy je mu stejně přisouzena role pouhého válečného zpravodaje, jenž navíc podstatnou část řeže stráví – stejně jako v knize – v mdlobách. Odsunováním hobita na vedlejší kolej trpí také doslov, který v příliš hutné zkratce rekapituluje motiv ztraceného domova a nechává nás na vážkách, v jakém směru prožité dobrodružství půlčíka změnilo (stal se z něj ještě větší zápecník, nebo si uvědomil, že domov netvoří jen majetek, který vlastní?). Přestože je Bitva nejkratším dílem trilogie, je na ní nejzřetelnější, jak moc načas si Jackson s odvyprávěním hobitova příběhu (a opuštěním milované Středozemě) dává. Téměř od začátku nás drží v očekávání nadcházející bitvou, která ale předně odvádí pozornost od nedostatku nosných nebo dostatečně rozvedených dějových linií. K čemu Tauriel a Legolas putují ke Gundabadu? Jak do celého příběhu přispěl Nekromancer/Sauron (kromě toho, že na chvíli zabavil Gandalfa a vytvoří vratký oslí můstek k Pánovi prstenů)? Co se stane s Bardem a jeho rodinou? Jaký byl (dramaturgický) přínos Gandalfa u Osamělé hory? Těkání mezi mnoha postavami a jejich soukromými questy jako kdyby mělo mnohdy sloužit jenom k nucenému vytváření paralel mezi „starou“ a „novou“ trilogií. Zároveň je symptomem celkové nesoustředěnosti třetího Hobita. Ve filmu se střetává několik tónem neslučitelných příběhů jednotlivých postav (od grotesky přes horor k heroickému eposu a intimní bromanci), které horko těžko čarují iluzi, že celý film není jenom čekáním na bitvu (jako ten předcházející „nebyl“ jenom čekáním na draka). Syntéza těchto mikroepizod během bitvy nepůsobí jako logický důsledek předcházejícího dění, ale spíše na způsob „šel jsem náhodou kolem, tak jsem se přidal“. Stejně nahodilé mi přišlo zakomponování obřích červů (s nimiž nakonec, neklame-li mě paměť, ani nikdo nebojuje) a orlů, z nichž se u Jacksona stává podobný trademark, jakým byly holubice Johna Woo. Co vinou chabé charakterizace vedlejších postav rozhodně nefunguje je dojetí nad smrtí méně důležitých trpaslíků (všichni kromě Thorina). Po pravdě nedokážu říct, který z nich se dožil konce. V čem Jackson nadále exceluje, jsou výpravné akční scény, z nichž přes tuny CGI a výrazně videoherní „choreografii“ (Legolas hopsající po padajících kamenech) dýchá nadšení pro řemeslo a vymýšlení fantastických světů a národů. Kromě dvou dodatečných konců nenabízí Bitva pěti armád žádnou přidanou hodnotu. Není filmem laciným, hloupým nebo odbytým. Je filmem uspokojivým. Bylo naivní očekávat od završení riskantně nákladného fantasy projektu něco odvážnějšího? 75% Zajímavé komentáře: Marigold, Arbiter, Traffic, mm13, maddy, Sufferer (20.12.2014) (menej) (viac)