Grandhotel Budapešť

V rámci Andersonových nostalgických a groteskních retro světů je tento sice nejdoslovnější a nejkřiklavější, ale zároveň představuje (možná až příliš) konkrétní vyznání nejen jeho vlastním hrdinům, ale autorovi samotnému. "To be frank, I think his world had vanished long before he ever entered it. But, I will say, he certainly sustained the illusion with a marvelous grace." (26.07.2014)

Anderson opět originálně, a opět jinak než jsme i u něj samého mohli předtím vidět, a opět se zcela unikátní atmosférou, která by se dala krájet. Kombinace absurdního humoru, grotesky, karikatury, lidských tragédií (kdyby to nebyla taková kůlna, skoro vždy), a to všechno tak nasnímané a nastříhané, že z toho oči přecházejí. A nejen ze superhvězdného obsazení. 80% (05.10.2019)

Wes už nám pomalu začíná inscenovat sám sebe a tak Grandhotel Budapešť je především nekonečné defilé jeho nezaměnitelného rukopisu, které už se postupně přetavuje do výnosného trademarku. Atrakce střídá atrakci, a tak není čas některé scény a postavy nechat nadechnout a pořádně doznít. Byla to natolik zběsilá jízda po starém dobrém lunaparku, že dá docela zabrat se na film pořádně naladit. Zato se však Wesovi nedá upřít vypravěčský talent a atmosféra předválečné Evropy - navoněné, zásadité a na prahu války vyšinutých maniaků. A zato upřímný dík. Ale příště ať si radši znovu uvede své předešlé filmy, než abych zas za dva roky chodil na v kostce to samé. (18.03.2014)

Jeden z nejspecifičtějších tvůrců současnosti dotahuje vlastní trademarky k dokonalosti. Bezchybný koktejl absurdity, teatrálnosti, hravosti, epického obsazení a pečlivě přepálené choreografie, díky níž nevěříte ani uklízečce koště a přesto celý obraz milujete. Ve světě Wese Andersona je všechno rekvizitami, z nichž žádná nesmí ležet ladem a nedejbože, aby některá byla normální. Náhlé záběry detailů a absurdních dekorací jsou tradičně doplňovány horizontálním/vertikálním posuvem záběru - kamera všeobecně odvádí fantastickou/fantaskní práci, byť její úspěch závisí na práci ostatních (a jejich zase na kameře), protože tu je jednoduše provázáno všechno se vším. Co scéna, to skvost. Formálně jedinečné dílo, vtipné a poutavé v každé své složce. Pátá hvězda na spadnutí... snad časem. (11.02.2015)

Wes Anderson je režisér, který má svůj svět. Jeho svět jsem už párkrát shlédl a nikdy mi nesedl tolik, jako v tomto filmu. Zřejmě za to může atmosféra druhé světové války, ale spíš bych se přiklonil k absurditě jako takové, s jakou si režisér v rámci této války pohrává. Je to trošičku podobné jako Hanební parchanti od Tarantina, jen v daleko osobitějším a pozitivnějším stylu samotného režiséra, na což zřejmě asi nikdy nezapomenu. A musím se přiznat, že po shlédnutí tohoto filmu budu mít okamžitě důvod se podívat na všecky jeho ostatní filmy, co jsem viděl...ale i ty, co jsem zatím ještě neviděl. Až tak mě Grandhotel Budapešť ovlivnil. (10.06.2014)