Reklama

Reklama

Hedwig a Mizerný palec

  • Česko Hedwig a Angry Inch (viac)
Trailer

Obsahy(1)

Hedvika se původně narodila jako Hansel chlapec z Východního Berlína. Zde se zamilovala do vojáka z americké posádky a plná víry ve společný život plný lásky podstoupila operaci změny pohlaví. Chirurgický zákrok se však nepovedl a Hedvika zůstala stát na pomezí mezi mužstvím a ženstvím. Opuštěná všemi odchází do Kansaského zábavního parku, aby se zde ukryla před světem. Nalezne zde však svůj osud stane se rockovou hvězdou. (oficiálny text distribútora)

(viac)

Videá (1)

Trailer

Recenzie (85)

J_Fiu 

všetky recenzie používateľa

Tak od tohoto filmu, jsem nečekala moc, asi díky kontroverznímu námětu. Když jsem si přečetla, že se jedná o komedii, očekávala jsem nějakou trhlou rádobyvtipnou ptákovinu. Avšak po shlédnutí jsem překvapená. Dojemný příběh o lásce, odlišnosti, hledání svého já, své druhé poloviny a ujasnění si pohlaví. Zohyzdněná a mnohokrát přešitá Hedwig prochází několika bolestnými zážitky a dostává se z nich za pomocí své největší lásky – hudby. Jen ta jí pomáhá překlenout se přes bolest, která jí sžírá. Hudební stránka filmu je kvalitní, texty jsou vševypovídající. Herce a režiséra Johna Camerona Mitchella si musím zapamatovat, dokázal se vžít naprosto věrohodně do role Hedwigy, což není snadná úloha, navíc v některých momentech skutečně vypadal jako žena i gesta byla uvěřitelná. Čím více spěl film k finále, tím víc jsem vnímala Hedwigu jako ženu. Konec nádherný, hodnotím za 5*. ()

Skip 

všetky recenzie používateľa

Pro mě tak nějak muzikály skončily v období My Fair Lady a Za zvuků hudby. Z pozdějších se mi líbily jen dva, a to Vlasy a Moulin Rouge. Hedwiga a Angry Inch nebyl podle mě zcela muzikál, či jak to říct, ale stejně mě to nijak zvlášť nechytlo. Písničky se mi nelíbily a děj - nijak zvlášť bizarní mi nepřipadal - mě nijak neoslovil, i když musím přiznat, že Hedwigy vyprávění bylo sem tam zajímavé. Nejvíc se mi asi z celého filmu líbily animace. ()

Reklama

farmnf 

všetky recenzie používateľa

John Cameron Mitchell, takový rejža typu-světe buď ze mě vyděšen, čím já se zabejvám(viz Shortbus). U téhle sračkoviny jsem vydržel neuvěřitelných 26 minut. Zase je tu maník, co neví jestli má bejt chlapem či ženskou, zase se tu omílá nějaké trauma z dětství. Aby to mělo i politické poselství, je tu berlínská zeď, proč ne, tím nikoho neurazíš. Muzika má být z roku 90. Tak to jsi Mitchelli tedy ustřelil. Nejen, že ta hudba stojí za hovno ale v 90.-tém roce takovou primitivnost hráli snad jen upadající Styx, které stejně nikdo neposlouchal. V 90-tém jela poměrně pěkná a originální muzika, mám toho plné skříně. ()

MartinNDL 

všetky recenzie používateľa

John Cameron MIchell je divnej, to si vyjasněme hned. Ještě jsem se nerozhodl, jestli se mi líbí Shortbus, kterej je děsně zvláštní a ted se mi sám obsadí do filmu, kde hraje transvestitu. Jako překvapovat umí, ale nejsem si jist, jestli je to vždycky to nejlepší. Umím si živě představit sám sebe, jak hodnotím tenhle film a s komentářem, že to bylo hrozně gay mu dávám tak jednu až dvě hvězdy. Tak přoč ty čtyři? Protože Michael Pitt je jeden z nejlepších herců nastupující generace, protože mám rád hudbu 70. a 80. let (hlavně si nemyslete, že ted mám na mysli Frankie goes to Hollywood a podobný diskárny), protože nejtěžší v umění je udělat kýč, kterej je uměním. A vsadím se, že komu se líbil Velvet Goldmine, bude i Hedwigu hodnotit pozitivně. ()

Shadwell 

všetky recenzie používateľa

Nespadám sice do soudobé módní vlny „narativních hédoniků“ libujících si ve složitě odvyprávěných příbězích, přesto chci právě v této věci promluvit. Hedwig and the Angry Inch si o to vyloženě říká. ____ (i) První dilema se skrývá za tím, zda používá film vševědoucí naraci, kdy není divákům zatajena žádná informace, nebo naopak omezenou naraci, kde jsou informace divákům zatajovány, respektive jsou omezeny na nějakou konkrétní postavu – divák ví zhruba stejně co ona. Tady jsme zjevně omezeni na hlavní postavu Hedwigy, ovšem trochu kuriózně nám informace zatajuje a posléze dávkuje samotná tato postava, která je zároveň vypravěčem provádějícím nás svým životem (že se ho sama účastní v hlavní roli, na tom nic nemění). Nikdo nad Hedwikou už neční, to ona je strůjcem příběhu a po celou dobu mluví k nám, k divákům, nikoliv k postavám filmu. (ii) Druhé dilema, s prvním úzce související, se ptá po tom, jaký je vztah příběhu a diváka (první dilema zkoumalo vztah postav a diváka) – zda je nám odhalováno vše, co je k dispozici, nebo ne. Vše nám odhalováno sice je, ovšem komplikovaným způsobem zpětné rekonstrukce života Hedwigy za použití hudebních čísel, které představují komentář k předešlému flashbacku. Což, dlužno přiznat, je velice inovativní. Druhá nesmírně inovativní skutečnost souvisí s tím, kterak dominuje část života Hedwigy daná od jejího narození po současnost (současností se míní začátek filmu) nad její budoucností, o niž film naopak nejeví zájem. Vycházíme-li ze soukolí dramatického paradigmatu – příběh jsou postavy, postavy jsou konflikt a konflikt je hnací síla příběhu –, dostáváme se do úzkých, protože překážky staví film před Hedwigu pouze ve flashbacích, kupř. sexuální metamorfóza, zatímco v současnosti pro ni žádný konflikt přichystaný nemá. Dává to nakonec logiku, protože Hedwiga není postava, spíše samotný vypravěč, vyprávějící svůj osud po současnost – od této chvíle by se musel úohu vypravěče převzít někdo jiný, což zjevně není možné. Konflikt tak vychází především z faktu, že hlavní hrdinku dostatečně neznáme, třebaže s ní trávíme celý čas filmu. Abych to shrnul, tak podobně jako v Okně do dvora jsme sice omezeni na postavu Hedwigy (u Hitche to byl Jeff), nejsou nám ovšem zatajovány žádné informace o jejím jednání a příběhu jako takovém. A opět to dává logiku, jelikož postavy jsou součástí příběhu a nelze jim říkat více než divákovi (mohou pouze více vědět, jako třeba detektivové), vždy to jde maximálně obráceně, že se divákovi sděluje více než postavám. (iii) Třetí dilema odpovídá tomu, zda film odhaluje předávání informací divákovi, zda nějak zdůrazňuje proces vyprávění. Svým způsobem ano, neboť porušuje základní tabu a nechává promlouvat Hedwigu přímo do kamery, do toho častý voiceover nebo flashbacky (obé patří mezi vypravěčské techniky a obé tedy procesy vyprávění zákonitě odhaluje), nebo přítomnost hudebních čísel, kde sice dominuje atrakce nad narací, kde se zkrátka příběh na chvíli přeruší, ovšem neustále sledujeme Hedwigu-vypravěče, nedosti na tom texty písní skýtají, jak řečeno v bodě dva, klíč ke složení Hedwičina osudu. A i kdybychom chtěli stůj co stůj redukovat hudební intermezza na pauzy přerušující příběh, není právě nepřítomnost něčeho důkazem přítomnosti toho samého - tak jako vnímáme zemřelého silněji, než když byl živ. () (menej) (viac)

Galéria (53)

Zaujímavosti (13)

  • Když jsou Hedvig (John Cameron Mitchell) a Tommy (Michael Pitt) zatčeni kvůli nehodě, na policejní fotografii je datum 13. 8. 2001, tedy přesně 40 let od postavení Berlínské zdi. (aknamor)
  • John Cameron Mitchell nechtěl při natáčení pouštět playback, a tak se ve studiu nahrála pouze hudba a při natáčení se zpívalo živě. (aknamor)
  • Fráze "Je to automyčka, dámy a pánové" je pozůstatek z původní divadelní hry, kdy se na jeviště dala židle, do které se usadil speciální host a Hedwig (John Cameron Mitchell) na něm "automyčku" předvedla. (aknamor)

Súvisiace novinky

QFF Mezipatra: nejlepší filmy i skvělí hosté

QFF Mezipatra: nejlepší filmy i skvělí hosté

29.10.2016

To nejzajímavější ze současné queer kinematografie, ale i vynikající retro snímky a bohatý doprovodný program přináší už 17. ročník queer filmového festivalu Mezipatra. V Praze se bude konat od 3. do… (viac)

Reklama

Reklama

Časové pásmo bolo zmenené