Na jezeře

Seriál se vyznačuje naprosto unikátní analýzou lidských charakterů, je to tak komplexní, až hmatatelné, navíc herecké výkony všech taktéž špičkové, mistrně propletený scénář nevyjímaje. Je to radost převeliká vidět, slyšet a cítit děj v tak širokém rozsahu, jak jen lidská mysl dokáže být nekonečně rozpínavá a všeobsahující. Víc takových seriálů, v tomto případě bych brala další série. Příklad za všechny: jiskření mezi Johnno a Robin je nejen eroticky elektrizující, ale každá jejich milostná scéna je všechno, jen ne navíc nebo zbytečná. ;-) (08.04.2016)

Tenhle seriál měl rozhodně mnohem na víc, to říkám zcela otevřeně. První díl celkem slušně pobaví a hlavně navnadí, ale ty zbývající jsou hodně nevyrovnané. Tohle všechno aspoň nějak zachraňuje hlavní hrdinka, v podání, pro mě celkem neznámé Elisabeth Moss a také zajímavé rozuzlení, ale až úplně na konci, které jsem zase až tak nějak neočekával. Kdyby se tenhle seriál zkrátil třeba jen na čtyři díly, vůbec nic převratného by se nestalo. Čtyři mínus. (08.01.2015)

Chcete zažít skutečnou, depresivní tíseň? Vejděte dovnitř, drátěnou bránou s romantickým nápisem Paradise. Pomalu se noříte do studených vln jezera, naplněného až po okraj lidskou ubohostí, která se na South Island stala normou, a klesnete až na samotné dno poraněné duše malé holky. Je to zlé. Nechat svou vlastní minulost, aby vycenila zkažené zuby a pak se na břehu jezera podívat až na dno flašky. Bolestivě vystřízlivět a uvidět, že lidská slabost a špína je věčná, nedá se ničím smýt, snad jen krví smíchanou s právě prasklou plodovou vodou a fetem, vyrobeným v laboratoři ve sklepě. Jizvy na duši a zmar versus život. Až fantaskně nádherné hory Nového Zélandu a příběh, odehrávající se na březích toho nejkrásnějšího ze všech jezer, do jakého jsem kdy zvracel. Svůj strach z minulosti, z věcí příštích, z celého toho dychtivého a poživačného, ale i zasraného, až k neunesení těžkého života. Jezero uprostřed drsných skalisek a pustých plání, které jsou tak lhostejné k lidským slabostem, úchylkám i ke skutečnému zlu, znásilněná Robin uprostřed sama sebe, cynická glosátorka GJ uprostřed (ne)konečného vesmíru. Já uprostřed ledových vln jezera, kde dochází velmi rychle k podchlazení těla a ochrnutí divácké mysli. Žádné tajemné krimi, jen meditativní depresárna bez rozhřešení, se spoustou nevyřčeného. Temný a neuvěřitelně hnusný seriál. Až na dřeň. Vážená Jane Campion, bylo mi ctí. (18.02.2015)

Intuitivní genderová detektivka, na kterou je třeba se dívat jako na obří filmový projekt. Dělení na díly je hodně umělé a vzhledem ke struktuře, která se skutečně řídí spíš emocemi než rafinovaným narativním plánem, vlastně vytrhuje zbytečně z kontemplace. Nebál bych se hovořit o zemitém magickém realismu, o jakémsi Pikniku na Hanging Rock pro 21. století. Strhující charisma vyšinutých figur (patriarcha Matt, šedá matka-guru GJ), velmi osobní reflexe ženství, maskulinity, početí, smrti... jediné, co selhává, je dopředu odhadnutelná a doslovná pointa. Jenže síla TofL je v tom, co následuje po ní. Ve scéně utkané ze strhující novozélandské krajiny, ticha, větru a několika volně pohozených slov. Nezapomenutelný, krutý a stále více vtahující svět, který znovu odhaluje, jak hluboké jsou možnosti současných TV sérií. [90%] (05.05.2014)

První tři díly slibovaly silný zážitek po všech stránkách, od 4. dílu - kdy se ukázalo, že malá Tui normálka žije - se to zlomilo a začalo to být čím dál víc zmatenější, žánrově neuchopitelné a scénáristicky vlastně šílené. :) Přesto se mi to líbilo. Bylo to totálně jiné než ostatní seriály - mělo to v sobě zvláštní magii, svobodný rozlet a fantazii. Jen doteď nemůžu pochopit, že se na tak "macho" látku vrhla křehká Jane Campion - to bych do ní tedy nikdy neřekla (např. její Portrét dámy byl pro mě právě pro svou zjemnělost a přeslazenost v podstatě nesledovatelný). Za přešlap ale považuji dabing vyšetřovatelky Robin - slaboučký hlásek Lucky Vondráčkové k ní vůbec nešel, to mi vážně vadilo. (10.04.2016)