Jasmínine slzy

Určitě to znáte, po VIP večírku s Obamou, Gándhím a Bohem si to v poklidu, lehce opit několika panáky dvoutisícileté whisky, štrádujete do své soukromé vily poblíž smaragdových dolů, u vchodu pohladíte svoje aligátory a po vypnutí bezpečnostního systému, který jste koupili od Pentagonu, vstupujete dovnitř. Trošku z vás sice táhne kaviár z jeseterů beluga, ale to není nic, co by nespravila vířivka na střeše. Po koupeli dáte láhev Perrier Jounet a nakonec vkročíte do ložnice, kde na vás v povlečení z dinosauří kůže čeká nahá topmodelka, se kterou si můžete dělat cokoliv se vám zamane. A zrovna jakmile ulehnete vedle ní a rukou jí zajedete pod bříško, přichází tvrdé vystřízlivění a vy se probouzíte s rukou na ulepených slipech po dědečkovi, v pokoji, který sdílíte se svými šesti romskými sourozenci. K snídani si dáte zbytky kočky ze včera a pak jdete s partou podobných mentálů za zvláštní školu děsit slušné lidi svým vzhledem agresivního pičuse. Tak podobné pocity jsem zažíval při sledování této řídké sračky. Nejdřív obrovské nadšení z hereckého obsazení a procentuálního hodnocení, pak ultramegagiga zklamání. Varováním mi mělo být již to, že moje asketka nejdražší tomu dala plnej počet a to je jasný znamení blížícího se průseru. Nedokoukal jsem to, protože jsem se cítil vyloženě trapně a pod náporem studu opustily prostory pubického strniště dokonce i moje filcky, aniž by se rozloučily. Fuj! Ten Vůdy mi teď nějak nesedl. A to jsem to napsal ještě jemně, aby se jeho příznivci náhodou nepokakali. (30.09.2014)

Absolutní uznání směřuje Woodymu hlavně za to, že se po premise a traileru rýsovala poněkud přepjatá komedie a on místo toho obecenstvu vyťal nečekaný políček. Ne že by se občas neobjevila nejtypičtější možná průpovídka, ale zbytek je divácky jeden z nejbolestnějších Allenových scénářů. Blue Jasmine totiž řeže do stylu života, do syndromů dnešní doby i do vztahové bezvýchodnosti a trefuje do černého. Největší zásluhy na tom má Cate Blanchett, která pod Mistrovým vedením podle očekávání roste v bohyni. (07.08.2013)

Nezlobte se na mě, ale Woody tentokrát jen posouvá své (anti)hrdiny kupředu, až bez většího cukání koutků přijde závěr, divák jen utře slzu a zavzpomíná na Annie Hall, Zločiny a poklesky nebo Lásku a smrt. Po celou stopáž sledujeme poměrně nesympatickou hysterku, kterak zobe prášky, zapíjí je alkoholem a jen se lituje. Litovat ji máme i my, jenže to moc dobře nefunguje. Do toho cpe Allen flashbacky, jak si užívala přepychu a bezstarostnosti v New Yorku. Jako mozaika spletitých lidských vztahů to s ohledem na mistrovy předchozí kusy moc nefunguje, jako psychologická studie těch bohatých a těch chudých také příliš ne. Jen to zesměšňování snobů mu jde solidně. Cate Blanchett je dáma a herečka par excellence. Do nebes bych ji nicméně vynášel za jiné komplexnější úlohy. Před touhle sérií jeden (stále kvalitní kousek) do roka samozřejmě smekám, tentokrát je to ale víc jednostrunná záležitost bez zářivějších momentů. (23.01.2014)

Som rád, že je vidieť, že Woody Allen nezaháľa a kráča s dobou. Blue Jasmine (paradoxne vizuálne ladená do nažltlého odtieňa) je elegantne smutná, ironicky sklamaná, pesimisticky zvádzajúca svoj boj so životom a depresiou. Allenove filmy sú až na pár výnimiek v poslednej dobe skôr smutné než veselé, nemajú ten niekdajší nadhľad a bláznivosť, ale sú čo do humoru striedmejšie a viac "zo života". Blue Jasmine je najmä film o odmietaní pomoci, nepripúšťania si reality a z toho vyplývajúcej nemožnosti vymaniť sa z bludného kruhu rozpadávajúcich sa vzťahov a tvrdých nárazov na dno. Rozprávanie v dvoch líniách a kontrast dominancie Jasmine a Ginger v domácom prostredí, ktoré zadáva možnosť na divácke porovnanie spolu s výkonom Cate Blanchett sú hlavným esom v rukáve. Už je to tak, Woody Allen prepadol depresii. Snáď nie nadlho. 75% (29.07.2014)

Rozkládající se osobnost snoba zapáchá úplně stejně jako rozkládající se osobnost člověka z nižších společenských vrstev, jen se na ten proces kvůli hřejivému pocitu zadostiučinění lépe kouká.. Zkušený autor to pochopitelně ví, C.Blanchett překypuje nadáním v každém milimetru rozmazané oční linky, nicméně neurotickým sluncem zalitá Blue Jasmine je ten případ, kdy Allen, který štěká, nekouše. Maximálně připomene paradox při nahlížení na partnerský vztah, kdy se cyklicky řeší věčný rozpor mezí tím, co člověk má a na co si myslí, že má a přitom vždycky dostane jedině to, co si zaslouží.. (12.11.2015)