Obsahy(1)
Dokumentárna kronika nenásilného protestu jednej palestínskej dediny proti praktikám izraelských osadníkov a vojakov. Palestínsky dedinčan Emad si kúpil kameru, keď sa mu narodil štvrtý syn. Vtedy sa v blízkosti jeho domova začalo aj veľké zaberanie pôdy a príprava výstavby novej izraelskej osady. Emad viac ako päť rokov postupne zachytáva nenásilné snahy dedinčanov zabrániť strate pôdy, ktorá pre nich znamená jediný zdroj obživy. Jeho kamery sú jedna po druhej ničené guľkami izraelskej armády, či izraelskými osadníkmi. Podobne ako jeho priatelia a susedia, ani on sa nevyhne zraneniu, ani zatknutiu, odhodlane však vytvára svoju osobnú kroniku, aby ukázal, v akých podmienkach vyrastá jeho syn, i mnohé iné palestínske deti. (STV)
(viac)Videá (1)
Recenzie (18)
Oprávněné rozhořčení obyčejných palestinských felláhů ze záboru jejich zemědělské půdy židovskými osadníky vzbuzuje zpočátku pochopení. Dalo by se pochopit i to, že dokument se stává postupně víc a víc teatrálním, patetickým a tendenčním, protože lidé prostě používají ty zbraně, které mají k dispozici - no a Palestinci holt navenek hrají ubližované chudáky, aby vzbudili sympatie u světové veřejnosti. Ale nepochybuju o tom, že přitom si tajně brousí na Židy nože, a nepochybuju ani o tom, že stejně tak by podobné emotivní dokumenty o agresivních a krvelačných Palestincích a o izraelských obětech mohli natáčet Židé. A co vím, žádní židovští extrémisti nezabíjejí sebevražednými atentáty arabské děti ve školních autobusech, nepálí bezhlavě rakety na palestinská města, padni kam padni, hlavně ať zabijou co nejvíc civilistů, nebo nevraždí nikoho kvůli vyznávání jiné víry, natož aby ho nutili ke konverzi k judaismu. Z globálního hlediska je Izrael náš strategický spojenec v nastávajícím konfliktu mezi islámskou a euroamerickou civilizací a já ideologicky stojím na jeho straně. Takže za působivost dokumentu dávám v rámci objektivity slabé tři, ale jeho výpovědní hodnota pro mě velkou hodnotu nemá. ()
Jako pohled na část Israelsko-palestinského konfliktu ze strany Palestinců fajn, ale je taky potřeba brát 5 Broken Cameras s reservou. Palestinci se samozřejmě snaží upoutat pozornost Západu, a to všemi možnými způsoby, i za cenu zkreslení skutečnosti. West Bank jsem navštívila, a kromě nepříjemného papírování a neustálých kontrol na silnicích (checkpointy jsou buď stálé, nebo i tzv. flying, kdy se kontrola zničehonic objeví a neskutečně zpomalí provoz, což je sice otravné, ale dá se to přežít), je to víceméně míromilovné místo, kde sice Palestinci nejsou spokojení se svojí situací, ale rozhodně se každý den nestřetávají s israelskými vojáky. A právě vesnice Bil´in, kde se z velké části natáčí, je zvláštní tím, že se v ní každý týden konají protesty, tudíž je to tam mnohem akčnější než kdekoliv jinde. A samozřejmě, když se Palestinci přibližují k bariéře, je to problém, kdy armáda musí zasáhnout. Když budete u hranic Mexika z USA, zažijete to samé. To, že tam ta stěna je, má důvod, a i když vypadá hrozivě jako Berlínská zeď, nemá stejnou funkci. Chamtivost Israelců v zabírání palestinské levné půdy je ale věc jiná... ()
Už delší dobu jsem poněkud skeptická ke vzniku státu Izrael zrovna na tomto místě. Mocnosti se dohodly bez toho, že by se ptaly lidí, kteří na území žijí. Tento dokument jen potvrdil mé nejčernější obavy. Přiznávám, že tam asi chyběla nějaká kritika Palestiny, ale pro mě nyní je chování Palestinců čistě obranná pozice. Film mě absolutně dostal. Měla jsem možnost vidět film i s následnou diskuzí s člověkem, který do oblasti pravidelně jezdí. Film byl obohacen o fakta - mapy, mezinárodní situace (evropské soudy ignorují stížnosti obyvatel B'linu) a opravdu mě dostala izraelská strategie odřezávání palestinských vesnic od sebe samých a od ostatní civilizace skrze ony zdi. Online: http://viooz.co/movies/15366-5-broken-cameras-2011.html. ()
Podobné filmy jsou velmi důležité, protože přinášejí jiný obraz války. Proti tomu, s čím se normálně setkáváme ve filmech může podání skutečných "herců" působit fušersky. Vojáci často jakoby bezmocně postávají před zátarasy, nechávají se bít do prsou ženami, které je nechtěji ve svých příbytcích, a jejich trpělivost je zkoušena shnilým ovocem a dlažebními kostkami od mužů, kteří je nechtějí ve své vesnici. Strpějí urážky a nářek místo těch nahoře, jejichž rozkazy se zavázali plnit. Tam, kde se ve filmech umírá rychle nebo důstojně, tady se dělá povyk při sebemenším škrábnutí. Je to pravá tvář války, je to válka lidí bojujících za to, co jim dle jejich soudu náleží, je to válka dětí, pro něž se boj a násilí stává stejně přirozenou součástí jako pro české děti pohádky. ()
S nimi ten jejich vrozený arabský temperament teda smýká! Pro leckterého Evropana možná až nepochopitelně moc. Na jednu stranu si Palestinci těmi emotivními projevy sráží šance na dlouhodobější vyřešení situace, na druhou stranu vděčí právě té horkokrevnosti (a jistému starosvětskému vztahu k půdě) za to, že je jen tak něco z jejich domoviny nevyžene. - Pro to poznání je ten dokument přínosný, ale mohl být o dobrou půlhodinu kratší. ()
Galéria (17)
Fotka © Kino Lorber
Reklama