Dopis pro Momo

Vlastnš se jedná o pohádku, ukazující dětem jen to pěkné a přes eskalující zavěr je to stále jen melancholický příběh, který má probudit pocit dobroty a přátelství. Animace je výborná, tedy až na začatek s autem, kde mi to trochu vadil počet snímku. Scénář využívá osvěčené postupy a zvraty, přesto je toto milé odskočení z reality do Japonské fantazie v nečem poutavé.... (05.11.2012)

ani japonský Glum s dlouhým jazykem nedokáže vytvořit dobrou atmosféru, kterou by si tenhle příběh zasloužil, je totiž někde mezi báchorkou pro děti a melancholickou baladou pro diváka poněkud odrostlejšího (ok, takhle linie je méně výraznější, ale je tam), jenže propojení obou pojetí skřípe jako dlouho nepoužívané dveře. Mohlo by to být lepší, kdyby místo celovečerní délky byla stopáž okolo čtyřiceti minut, bohatě by to stačilo. Škoda je taky malé fantasie u duchdémonů, mohli vypadat mnohem impozantněji, děsivěji i humorněji, takhle jsou jen zoufale nudní. (08.02.2014)

Pohádka, která pro mě byla až moc pohádková, a měla i znatelně menší dosah. Jedná se o neghibliovskou ghibliovku, s příjemnou hudbou, animací, ale poměrně nezajímavými postavami a strašáky. Rozumím, co nám tím chtěl režisér sdělit, ale kvůli poněkud slabší výstavbě filmu jsem se nedokázal pořádně ponořit do tohoto příběhu. Ovšem chválím originální scénu během bouře se strašáky, kteří chránili Momo na cestě pro doktora. Tři hvězdičky. (21.04.2024)

Sociálne začleňovanie v novom prostredí a osobná tragédia ako pôdorys pre rýdzo detský citlivý slo príbeh s prvkami šintoizmu a fantasy vychádzajúcich z klasických hororových legiend éry edo (resp. Tukugawovho šogunátu, od ktorého sa odvíja aj ich označenie ako "klasické samurajské hororové legendy"). Už z toho je jasné, že takýto film si bude u nás len ťažko hľadať diváka a ujme sa skôr v krajine vychádzajúceho slnka, než v mimoázijských krajinách, do ktorých je exportovaný a ktoré nemajú k tradíciám a tomuto druhu príbehov taký vzťah ani pochopenie. Možno to brať aj ako dlhodobý efekt výsostného postavenia štúdia Ghibli na našom trhu a kultu, zacieleného na jeho popredné vedúce osobnosti, akou je Hajao Mijazaki, bola by však chyba prisudzovať väčšinový podiel na rozpačitejšom prijatí len vedľajšiemu faktoru, ktorý s ním prakticky nesúvisí. Dopis pro Momo je pre mnohých rozporuplný v prístupe k téme a cieľovému publiku, ktoré paradoxne kĺbi veľmi harmonicky a s ohľadom na úctu k smrti a jej vážnosť, vychádzajúcu z historickej tradície, ale zároveň jemne vybalansovaného, neagresívneho sentimentu s viac menej klasickou rozprávkovosťou, ktorá ho robí nenásilným a v súlade so spoločenskou nezávadnosťou prenáša svoje posolstvo na mierne odrastenejšieho detského diváka (u nás vysielaný s ratingom od 8 rokov, čo sa mi javí ako vek ideálny vzhľadom na to, koľko deti v tomto období chápu a s čím všetkým sa akou formou potýkajú - overené). Podľa dostupných informácií pracoval Hirojuki Okiura na produkcii filmu dlhých 7 rokov, čo sa na výsledku odrazilo v podobe kryštalicky čistého melancholického tónu v spojení s príjemným humorom, fantaskným nádychom a prekvapivo neotravnou impulzívnosťou a infantilitou hlavnej dievčenskej hrdinky, a dôslednom tempe, pri ktorom sa oplatí sledovať a vychutnať si každý jeden záber, a počkať si na všetko dobré; práve vďaka tomu je Dopis pro Momo tak všedný a zaujímavý zároveň. Nie je to však kúsok pre každého, ale napriek tomu je malým klenotom, ktorý prekvapí kvalitou scenára i príjemnou animáciou (zrejmý odkaz na Totora potešil). Svojou pomalou vycibrenosťou a autorským rukopisom, ktorý sa nikam neponáhľa a nesnaží sa diváka k ničomu bezprostredne dotlačiť (čomu zodpovedá zámeru podriadená stopáž), však môže mnohých odradiť. Rozhodne si to však nezaslúži. Ak by som mal vyjadriť svoje dojmy z filmu, stačili by tri slová: rovnaký, ale iný. 85% (28.07.2014)

Velmi zajímavý příspěvek do diskuze, jak vlastně ve skutečnosti vypadá ona proslavená trojice boží. No přátelé, přiznejme si to, krásy moc nepobrali. Už se ani nedivím, že je podle Starého zákona zakázáno vyobrazovat boží tvář, bůh v tomto požadavku prokázal vzácnou sebekritiku a taky pragmatismus, s takovým ksiftíkem by moc oveček nesehnal, i kdyby jeho učení bylo sebehezčí (jakože není). Zároveň jsem si znovu ověřil, jak bible kecá, prej že bůh stvořil člověka k obrazu svému... no nevím, nerad bych vypadal jako narcis, ale já jsem daleko hezčí než všichni ti tři bohové dohromady (no, trochu nesmyslná věta pravda, ošklivost sčítáním určitě neklesá). Takže suma sumárum, já se do nebe rozhodně nepohrnu, protože tam na člověka nic hezkého určitě nečeká. (30.12.2013)