Príbeh filmu: Odysea

Jako projekt pro televizi, kterým může konkrétní kanál konstruktivně naplnit tři hodiny vysílacího času (tedy modelem jeden díl + jeden ze zmiňovaných filmů) a ještě se při tom tvářit náležitě elitářsky a rádoby popularizačně, je "Příběh filmu: Odysea" ideální počin. Ale z hlediska kontextu současných filmových studií i kritiky je přinejmenším silně problematický. Předně se nelze ubránit tomu, že si zde jeden člověk splnil cinefilní sny, když získal peníze na to, aby objel své známé z oboru, udělal rozhovory se svými oblíbenými filmaři a ještě si dal nerdovská dostaveníčka na místech, kde "vznikaly sny" (u vteřinových prostřihů typu "touto kamerou byl natočen Andrej Rublev" se už nelze ubránit výsměchu marnivosti). Ale což, přejme mu to. Klíčové ale je, že strůjce projektu a onen vychytralý cestovatel Mark Cousins není historik, ale ani kritik - karlovarský festival adekvátně uvádí jeho profese jako "filmař, spisovatel, kurátor a cestovatel". Cousins má filmy rád a hodně si zakládá na svém přehledu, který je naštěstí obsáhlejší a poučenější než u běžného filmového fandy. Současně ale nezapře, že jeho postoje ke kinematografii vycházejí spíše z klasické kritiky a historiografie postavené na okouzlení filmem a vyzdvihující film jako samostatné umění, potažmo že se straní soudobých trendů, které díla posuzují kontextově či analyticky, ale zdánlivě stranou emocí. "Příběh filmu: Odysea" pak představuje očividný natruc projekt vůči nové filmové historii a usiluje o to, aby zpětně ustanovil mýty vztahující se ke kouzlu média, které právě akademická sféra zbořila. Již v prvním díle tak máme oslavy filmu coby umění světla, idealistické trvání na tom, že film není výsledek ekonomických a komerčních vztahů, nýbrž umění nápadů, které si autoři předávají jako tichou poštou navzájem ve svých dílech a v neposlední řadě samozřejmě i restaurování mýtu o ohromující síle první projekce snímku s příjezdem vlaku bratří Lumiérových. Nemluvě potom o zcela vlastním a kodifikovaným významům se vzpírajícího užívání určitých termínů či spoustě zjednodušujících či přímo nepravdivých oslích můstků mezi jednotlivými vnitřními kapitolami jednotlivých dílů. Není proto divu, že zastřešujícím principem celého projektu není informativnost nýbrž patos. Vedle kýčovitých reportážních prostředků jako je vztahování historie k malým dějinám současnosti ("tady matka s dcerami odcházejí z domu, aby jely do kina, a přesně na tomto místě se film zrodil") se to projevuje v nesnesitelné dikci Cousinse-vypravěče, který svým důrazným frázováním zní jak řečník na pohřbu. Ale když uvážíme, že pro Cousinse coby starosvětského cinefila musí film v soudobé podobě být mrtev, pak vlastně i ten projev dává smysl. Ukazuje totiž, že projekt vlastně je epitafem cinefilie. Právě proto se také bude líbit především cinefilům a kritikům staré školy, kteří si budou notovat s adorací "umění světla" a klasickou dojmologií, i filmovým fandům, kteří se budou projektovat do Cousinse-cestovatele. Přiznejme si však, že "Příběh filmu: Odysea" není popularizační projekt v tom smyslu, že by svůj předmět přiblížil někomu nepoučenému - diváky, kteří filmy pouze konzumují, totiž bude odrazovat právě svou sebeadorační rozvláčnou atmosférou a dikcí, jež naopak ideálně sednou výše zmíněným zájmovým kategoriím. Jenže i pochlebování zaujatým cílovým skupinám se zdá být až druhotnou motivací projektu, z něhož tak silně čiší interpretační exhibicionismus autora. Ve většině případů, kdy Cousins vykládá nějaké sekvence, se jedná o ryze emotivní scény či sekvence vyvolávající impresi emocí svých postav. Oproti tomu vyloženě popularizační kniha Umění filmu se příznačně zaobírá ryze formou. A tak zatímco kniha Bordwella a Thompsonové může čtenáře přivést k porozumění tomu, jak filmy fungují, Cousins vlastně předkládá pouze doslovné výklady, jak vnímat konkrétní filmy a jejich části. (03.07.2012) (menej) (viac)