Stendhalův syndrom

Na papíře to zní dobře - krásná policistka vs sériový znásilňovač, který si s ní hraje jako kočka s myší, bizarní syndrom, umění... Ale dialogy jsou děsné, natočené je to televizně, Asia to herecky nedává a "šokující" závěr je z dálky odhadnutelný a rozpatlaný. A samozřejmě to dost shazuje angličtina. Natočit to Argento v sedmdesátkách ve svém full módu, možná by z toho byla další jeho klasika. Klasika, ve které opakovaně nechává znásilňovat svou dceru. (04.04.2021)

Dnes mám narodeniny. Tak som si povedal, že si dám nejaký fakt dobrý filmový darček. Siahol som teda po jednom zo snímkou od môjho obľúbeného režiséra Dario Argenta. Pustil som si film "La Sindrome di Stendhal". Maestro Argento ho natočil v roku 1996. Do hlavnej úlohy obsadil svoju krásnu dcéru Asiu Argento. Hudbu ku tomuto giallo titulu zložil ďalší môj obľúbenec skladateľ Ennio Morricone. "Stendhalov syndróm" som si pozrel v pôvodnom znení (po taliansky) s českými titulkami. Bol to úchvatný filmový zážitok. **** (22.02.2016)

Argento tady rozehrává takový mysteriózní psycho, který mě ale moc nebavilo. Možná to bylo tim, že se na to koukal mírně přerušovaně, nevim, ale i tak se nejedná o nic zrovna hororově záživnýho, v podstatě opět další Argentův hororovej krimi kousek, kterej ale po většinu doby nemá fakt moc co říct a závěrečná pointa ja bohužel až moc jasná a prokouknutelná. Škoda, Argento umí líp a určitě by neuškodilo pár gore efektů, tady se to obešlo prakticky bez nich, když pominu jednu scénu s vypíchnutým okem. (28.06.2008)

Mám pisálkovský skluz , tak jen telegraficky. Argento a jeho snová atmosféra zase fajn. Asia Argento mi do role policistky vůbec nesedla, naštěstí byla švihlá, a tím se to vylepšilo. Závěrem pár potěšujících detailů : Polibek od ryby ( zda byl francouzský, to se asi nedozvíme) , pohled přes prostřelenou tvář ( úplný krasohled) , oživlé démonické graffiti ( mohlo ho býti i více). Protože jsem altruista, není tento komentář žádným uměleckým dílem, nikomu tedy nehrozí při jeho četbě spuštění jakékoliv formy Stendhalova syndromu. (04.10.2014)

Kde by bylo giallo bez Argenta?! Žlutý subžánr sice měl už dávno to nejlepší za sebou, jeho praotec se však bez něj neobešel ani v letech devadesátých. Sice i tentokrát vznikla lehce nadprůměrná detektivka bez výrazné erotiky nebo násilí, ale útočí obsazením (v čele s psychopatem Kretschmannem a Argentovou dcerou s ošklivou blond parukou) a silnou uměleckou stránkou. Člověk si díky ní připomene, jak úchvatná je ona galerie Uffizi. Sám mohu potvrdit... (01.02.2014)