Cesta ohněm

K filmu jsem se dostal naprostou náhodou. Snímek v kvalitě kamerou nasnímané obrazovky a anglickými titulky, které občas chyběly, mě ovšem, bohužel, dost uspával. ~ Chlapec Vijay je svědkem ulynčování otce rozběsněným poblázněným davem. Otce, jehož životní ideou bylo konání slovy a skutky bez jakéhokoliv násilí. Taky na to dojel. Chlapec s těhotnou matkou zmizí do města, ve kterém se záhy objevuje i hlavní zloun, který kdysi stál právě za rozběsněním davu. ~ Po patnácti letech zloun stále zlouní a již dospělý Vijay stále bojuje mezi cestou nenásilí a pomsty. ~ Svoji cestu si tak v polovině filmu (tedy po hodině!) zvolí, divák se lehce probudí a až do konce ospale čeká, co se bude dále dít. Inu, chvílemi se děje, chvílemi zas ne, a nutnost sestříhat to na koukatelné části a délku je tak víc a víc do očí bijící. ~~~ Jak jsem psal výše, nudil jsem se. Indické filmy mi osobně nevadí. Nevyhledávám je, ale ani je, jako kterékoliv jiné, bezhlavě neodsuzuji. Přílišná délka ale těm indickým mnohdy skutečně vadí, dvě hodiny jsou na takovéto roztahané vyprávění příliš. Vždycky, když jsem si řekl, že už by to mohlo končit, zjistil jsem, že jsem teprve v půlce, třičtvrtině apod. Tři díly by z toho šly udělat. A tak snad jediným budíčkem mohly být hudebně-taneční vsuvky, které mi bývají dostatečně exotickými, pohlednými a rytmickými a které jsou pro druhé právě důvod k zatracování bez jediného mrknutí očkem. Pravdou ale je, že v tomhle filmu, snad krom první, nejsou nic extra a spíše se prostě zbůhdarma vyskytují. ~ Béčko, navíc dlouhé a nenápadité. (18.02.2012)

Tak tenhle film se mi hodnotí dost špatně. První polovinu jsem se nudila, začátek druhé proklimbala, konec jsem si užila. To jsem si totiž připomněla, že se nesmím dívat na film svýma středoevropským očima, ale přijmout Vijaye jako nově stvořeného bájného hrdinu, před kterým se střese každá kulka a ostří nože mu nemůže ublížit ani za mák. On naopak své protivníky drtí div ne jen pohledem. Akční filmy nemusím ani normálně, a tak jsem se místo přihlouplého příběhu soustředila spíš na vizuálně nádherné pasáže z oslav hinduistických svátků, písničky a tanečky a velmi zdařilou kameru. Kdybych to udělala dřív, film bych si určitě užila mnohem víc a třeba by se vyšplhal i na vyšší hodnocení. (21.10.2012)

Ač násilí ani pomstu neschvaluju, tento film je dokázal mistrně využít jako určité odstrašující archetypy lidského činění. V pohádkách a mýtech často čteme, že dobro zvítězí a zlo bude po zásluze potrestáno. Tento film je novodobou pohádkou odrážející toto mytické moto doslovně. Herecké výkony nadmíru přesvědčivé a práce kameramana skvělá. Jen bych si přála více filmů plných lásky bez násilí. Zlo dovedené do důsledku musí být vždy vyváženo neskutečnou měrou dobra, aby svět byl v rovnováze. I proto raději více filmů bez násilí. Stačí, kolik si ho lidé dokáží sami vyrobit v běžném světě. (10.04.2016)

Bollywoodské filmy jsou dělané tak, aby divákovi nabídly co nejvelkolepější podívanou s množstvím atrakcí, takže kdo se na ně dívá z kinoripu, ten se připraví o podstatnou část jejich kouzla. U Agneepath to platí dvojnásob, protože mezi jeho hlavní zbraně patří hlavně epická hudba a vynikající, oku lahodící mizanscéna (zejména lokace Manwy jsou famózní). Jelikož se jedná o remake filmu z 90. let, nepřekvapí, že se s ním na plátna kin vrací špinavá atmosféra slumů a čolů, mnohokrát přetřásaný námět o úchylovi terorizujícím odlehlou vesnici a jiné prvky, které byly pro indické snímky té doby typické (přičemž spolu s nimi ožívají i polozapomenuté stereotypy, např. ty o muslimských gangsterech v kufíjích). Ač je v Agneepath minimum explicitního násilí, skutečně se mu daří udržovat si nepříjemně drsný a skličující tón, na nějž lákala propagace. Přes několik nešikovně zrežírovaných scén (útok hidžrů, přestřelka na svatbě) a přítomnost zbytečných vedlejších linií, které akorát natahují stopáž k hranici únosnosti, se jedná o strhující audiovizuální a emocionální jízdu, které jsem se rád poddal. (22.09.2012)

Asi tak patnácti hvězdičková záležitost. Samozřejmě pro pokročilé diváky, kteří minimálně tuší, že úroveň posledních filmů s Hrithikem je nad vším, co si lze představit pod základním pojmem Bollywood. A pro ty, kteří pochopili, zač bylo poděkováno Katrině Kaif. Poprvé jsem nadšena i za diváky Festivalu, protože ty nejnovější filmy dokáží vstřebat bez trapného pochichtávání a se vší vervou dávaným nepochopením na obdiv. Agneepath mi poskytl naprosto dokonalé potvrzení mého, nyní už letitého dojmu, že pro bollywoodský film se rok 2000 stal rokem nula a v následné dekádě učinili pokrok odpovídající minimálně třem dekádám na západě. Zatímco jsem se pořád nestala přítelkyní té éry plné násilí, v její transformaci do současného stylu seznávám novou povahu filmové rozkoše. Snesla bych minimálně dvojnásobnou stopáž ve stejně dokonalém tempu, které nenechá odpočinout a jen zesiluje fascinaci a uspokojení. Hudba Ajaye a Atula Gogavale je nadskutečná, kamera skvělá, ale co je slovy nepopsatelné je hora ďábelského masa, kterou se stal Sanjay Dutt. Jak tenhle chlápek může s klidem sehrát vtělené nechutné peklo a jindy být milcem? Z toho by se měli celé zástupy tzv. herců učit. Snad mě jen mrzí, že Priyanka byla tak dokonale zastíněna ve vedlejší roli pouhým Katrininým itemkem. Po takové smršti Chikni Chameli, jako by tu ani žádná Kaali nebyla. Ale tací jako Rishi Kapoor nebo Om Puri, to je jistota kdykoli a kdekoli. #festivalbollywoodskehofilmu (20.10.2012)