Chlapčenstvo

Něco tak samozřejmého, obyčejného a přitom jdoucího až na dřeň podstaty se jen tak nevidí. Vyprávění plyne úplně přirozeně, nic je neruší, ani na okamžik jsem nezaváhal pochybností, zda je pravdivé. Celé je to o obyčejných, stokrát omletých a zfilmovaných věcech, ale přesto jsem jen zvědavě koukal, kudy to půjde dál. (25.01.2015)

jeden z tych filmov, ktore vas navzdy zmenia. Nezmenia vas od zakladov, nezmenia vas ani vo velkej miere, nezmenia to, ze date vypoved v praci, ze odidete zo skoly... zmenia iba drobunky kusok vo vasom srdci, vo vasom mozgu, vo vasom pohlade na svet. A pritom si to ani nemusite uvedomovat. Takuto velku moc ma film. Umenie. Kultura. Mam dalsi sen. Stretnut osobne Linklatera a porozpravat sa s nim, pochopit jeho zmyslanie, jeho genialitu. Pravdepodobne sa mi to nikdy nesplni, ale snivat je krasne :) (05.11.2014)

(1001) Intelektuál ve mě by asi měl být nadšený z toho konceptu. A to je, ne že není. Divák ve mě byl ovšem trochu unavený z toho, že mnohem víc čeká na záblesky "opravdovosti" (ať už si pod tím slovem člověk představí cokoli), než že by sledoval autorskou výpověď. Na druhou stranu jsem ráda, že se film vyhýbá zobrazování takových těch "životních milníků" a že zůstává antiklimaktický (je tohle slovo správně?), to je sympatická tvůrčí volba. Paradoxně jsem měla u filmu nejvíc pocit, že se mi nedostává dost času pro napojení na atmosféru a pochopení jednotlivých situací. Líbil se mi obraz prvního kamaráda z dětství, který při stěhování jede kolem auta na kole a mává na rozloučenou, ale ten záběr je tak rychlý, že než stihnu brečet, je pryč. Což je ale vlastně asi pointa filmu, čas běží docela rychle, vlastně strašně moc rychle, a od člověka to vyžaduje velkou vnímavost, soustředěnost a píli, pokud chce nějaký moment pozastavit a udržet v paměti. A nakonec se stejně nejspíš rozplyne a naše vzpomínka bude obsahovat jenom tu snahu zapamatovat si ho. (Jak říká básnířka Kateřina Rudčenková: "Snažím se zapamatovat si každý pohyb,/až si nakonec dokážu vzpomenout/jen na to, že jsem si chtěla vše zapamatovat." A když už jsem u toho, tak jsem si vzpomněla i na další úryvek z její poezie: "Proč jsou všechny pocity tak přesné/Proč jsou všechny pocity tak nepřesné.") Ale navzdory takovému poetickému okénku bych Linklaterovi stejně ráda vyčetla jeho volbu dělat mnoho krátkých záběrů místo menšího množství delších. Dobrovodná hudba mě iritovala svou nezajímavostí, Ethanova píseň o dětičkách mě opařila svou výmluvností (eloquence - skvělé slovo). (08.02.2015)

Dvanáct let života v útržcích. Linklater má úžásnou schopnost napsat film, jehož scény zobrazují bežné, nevýznamné okamžiky života, a přesto z nich divák vycítí to důležité. Scény, které na sebe nenavazují, a vy přesto máte přehled i o tom, co se odehrálo v mezičase. Navíc díky inteligentnímu a nesmírně originálnímu konceptu Chlapectví uteče rychleji než řada filmů s mnohem kratší stopáží. Proč tedy jen čtyři hvězdy? Asi proto, že onen okamžik, kdy bych si řekla, že tohle je jeden z nejlepších filmů roku, u mě však nenastal. Netuším proč. Vím ale, že svou letošní Velkou nádheru zatím hledám. (09.07.2014)

Svým způsobem opravdu jedinečný film, který toho o dospívání a mysli mladého kluka řekne více, než kdejaký psycholog. Neopakovatelný styl natáčení se navíc Linklaterovi totálně vyplatil a k hlavním postavám má divák díky jejich stárnutí přeci jen o něco blíže, než normálně. Jen škoda trochu přemrštěné stopáže a pár větších časových skoků, ale jsem si jist, že i to si napodruhé sedne mnohem víc.90% (01.08.2014)