Chlapčenstvo

Filmu si cením především kvůli tomu, s jakou trpělivostí a oddaností byl natočen. A kvituju také fakt, že se natáčelo s těmi samými herci, což působí opravdu hodně dobře. A přestože se na film i přes těch obludných 166 minut pěkně dívalo (nuda se nedostavila) a několik scén opravdu zaujalo, měl jsem s ním 2 problémy. Na to, jak je snímek dlouhý, v něm bylo zvratů jak šafránu (a starali se o ně vlastně jen matčini amanti), a hrdina, co (takřka) v pohodě proplouvá životem, člověka moc k fandění nestrhne (pokud ho teda neosloví jinak). A když už jsem právě u postav, tak Mason mi byl čím dál méně sympatický (ok, osobní problém) a taky mě rušila představitelka jeho sestry, která byla tak nepřirozeně přirozená, že občas strhávala veškerou moji pozornost na sebe a já nechápal její zvláštní gesta či výrazy v obličeji. Závěr filmu mě vzhledem k průběhu vyprávění opravdu nepřekvapil, ale zase oceňuju, že se ho podařilo tvůrcům docela dobře kočírovat, aby nevyzněl vyloženě tuctově. Nicméně Chlapectvím mě Linklater vybídl, abych zkusil nějaký jeho další film, takže nashledanou pane režisére, protentokrát by to bylo za slušné 4*. (09.11.2014)

Dvanáct let natáčený film o životě jednoho obyčejného kluka se nezaměřuje na zlomové okamžiky, ale naopak jen na drobné epizody, které se důležitých momentů pouze dotýkají. Některé segmenty jsou pak i zcela „nedůležité“ pasáže, drobné rozhovory o ničem. Možná v tom tkví největší síla a největší slabina filmu, kdy si dovedu představit, že pro některé diváky bude Boyhood naprosto nesledovatelný. Zatímco trilogie „Before...“ byla ohraničená dvěma postavami a setkáváním po letech, zde se postavy objevují a mizí takřka bez vysvětlování, protože se ocitáme vždy v „náhodných“ okamžicích Masona života. Navíc univerzální milostný příběh je nahrazen ještě univerzálnějším (a o to víc problematickým) procesem stárnutí. Ukazování banality a všednosti života je ale ve své jednoduchosti alespoň pro mě naprosto fascinující. Netýká se to jen při sledování fyzické proměny, ale hlavně proměny názorů a postojů, k čemuž dochází vždy velmi nenásilně. Plynutí času zprostředkovává i skvěle vybraná hudba (diegetická i nediegetická) a občasné zmíňky o důležitých událostech posledních několika let (Harry Potter, Obama). Boyhood je zřejmě první časosběrný fikční film, ale rozhodně to není nějaký podivný experiment. Vše nějakou záhadou funguje, a to včetně takřka tříhodinové stopáže. Každopádně je to spíše festivalová věc a v běžné kinodistribuci si to moc představit nedokážu. (21.02.2014)

Na mě až moc hezký a nekonfliktní. Vždyť ten kluk je furt strašně hodnej, jen občas přijde o půl hodiny dýl domů, díky čemuž cukne žilkami těch alkoholických stepfatherů, jiné problémy ale nemá. Vždyť v těch rodinných vztazích není žádný vývoj, žádný pnutí, všechno je strašně sluníčkový a těch 12 let plyne vlastně hrozně očekávatelně. O vztahu matka - syn toho na karlovarském festivalu mnohem víc řekla třeba Mommy Xaviera Dolana. Jako neuvěřitelně obsáhlou kroniku jednoho dospívání a celé naší doby to každopádně musíte ocenit chtě nechtě, její obsah mě ale emocionálně rozechvíval fakt jen sporadicky. Oceňuju však absenci patosu a mrazivě přesný dialog ve fotokomoře a taky monolog Patricie Arquette při Masonově odjezdu na vysokou. 70% (11.07.2014)

Točit něco 12 let a před dvanácti lety si říct, že to bude točit dvanáct let, to chce kurva koule. A Richard Linklater je evidentně má. Hladce oholen a připraven na to, abychom jeho nejnovější projekt následně zhodnotili. No a já nemůžu jinak, než dát plný počet. Tohle je prostě síla. Sice mi režisér nijak výrazně neukazuje růst toho kluka, spíše to prolíná naprosto přirozenou formou, ale ve výsledku mi to vůbec nevadí. K tomu klukovi jsem si za dvě a půl hodiny udělal totální sympatie. Prožíval si život se vším všudy. S radostmi i s pády. Do toho jeho rozvedení rodiče Patricia Arquette a Ethan Hawke předváděli naprosto boží výkony. Samozřejmě nesmím zapomenout ani na Masona, kterého hraje Ellar Colltrane. Podstatný je ale to, že během těch dvou a půl hodin mi ten kluk úplně vyrostl před očima. Od kluka, co se bál cokoliv říct v kluka, co má svoje názory a nebojí se je dál rozvíjet. Závěrečná scéna na pláži byla hodně silná. Život nám utíká pod rukama, nesmíme si nechat uniknout ty příležitosti, které ho dělají tak krásným. (18.10.2014)

,,JAKO BY KAŽDÝ UVÍZL V MEZIPROSTORU…" /// Tak za prvý – obdivuju Richarda Linklatera. Ta jeho schopnost vyprávět 2 a 3/4 hodiny vo hovně a zaujmout tolik lidí… Kecám, není to vo hovně. Prostě jen tak plyne život několika postav. A pak obdivuju sebe – že jsem to dal. Prostě VYPRÁVĚNÍ protkaný drobnejma vztahama v rodině (i mimo). Prožijeme spolu celkem dlouhou část života a dozvíme se (o nich) hodně. Já spíš čekám na pointu… A že dávám 3*, má na svědomí závěrečná ½ hodinka, ve který dospějí dospělí a připomíná mi to něco co znám (buď v klidu, já ještě nedospěl…prej teda…). Takže se nedá říct, že bych nic necítil. Jenže… /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Čumím jen na výjimečný filmy (proto nečtu tyhle stupidní komentáře!). 2.) Jsem kluk a chtěl bych, aby o mým životě někdo natočil film. 3.) Thx za titule ,,Domm“ a ,,jives“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR ne AKCE ne NAPĚTÍ * (17.09.2014)