Chlapčenstvo

Linklaterova indie epika nabízí víc než nostalgii za dospíváním, jakkoli při jeho hodnocení nedokážu oddělit kvality samotného filmu od hodnot, které jsem mu přisoudil na základě vzpomínek na vlastní dětství. V Masonovi se lehko snadno najde i člověk, jenž nejlepší léta svého života prožil o deset let dříve a několik tisíc kilometrů dál. Možná je to důkaz univerzálnosti, možná vágnosti příběhu a chabé prokreslenosti hlavního hrdiny. Na obranu filmu lze napsat, že protagonistova neurčitost souvisí s věkem – jeho identita se teprve formuje a jako nejmladšímu členovi rodiny mu ani nezbývá, než být pasivním pozorovatelem událostí. Chlapectví ostatně není o hrdinech a jejich velkých činech, jak v soundtracku stvrzuje jedna z posledních písní (Hero od Family of the Year). Linklater vypráví naopak o postupně tlumené touze být hrdinou, být aktérem významných dějinných událostí a jejich řešením se dobírat smyslu lidské existence. Jaká je pointa toho všeho, ptá se Mason. Na to sami nikdy nepřijdeme a nezbývá nám, než jako definitivní odpověď přijímat každý přítomný okamžik. ___ Chlapectví pro mne není jenom příběhem zrání jednoho kluka, ale také dokladem režijního i scenáristického dospívání Richarda Linklatera. Film se postupně stává výrazově úspornějším. Linklater používá delších záběrů, více věří hercům a lépe volí situace a dialogy, které ve zkratce vystihnou proměnu vztahu mezi postavami, což zpětně souvisí s dospíváním představitele hlavní role, který později dokázal zahrát na jeden zátah složitější emoce. Neznamená to, že by Chlapectví postupně vyeliminovalo veškeré nedostatky rušící nenucenost jeho obsahu a plynulost jeho vyprávění. Zůstávají vykonstruovaná setkání (mexický nádeník), dokonalost obou rodičů, resp. nekritičnost vůči nim, nápadné prezentování režisérových ideologických stanovisek (texaský patriot, liberální demokrat s vlažným vztahem ke zbraním a náboženství). ___ Přes určitý tvůrčí progres si film, točený „po staru“ na 35mm, zachovává ojedinělou estetickou jednotnost, jíž maskuje svou dvanáctiletou produkční historii. Právě díky uplatnění metody časosběru však Chlapectví na druhou představuje zatím nejsmělejší příklad Linklaterova neotřelého nakládání s filmovým časem (dřív natočil film odehrávající se během jedné noci, jednoho dne nebo v reálném čase) a dokumentaristickými postupy. Nepřerušovaně „tekoucí“ Chlapectví má dokonce ještě méně zřetelný dramatický oblouk než některé časosběrné filmy Heleny Třeštíkové, pracující s emocionálně vyhrocenějšími situacemi a zásadními „dějovými“ zvraty. ___ Film se ovšem metodě dlouhodobého natáčení jednoho člověka zpronevěřuje, když několikrát ukazuje události, jimž Mason není přítomen. Tyhle drobné zrady konceptu mi vadily víc než nikam nesměřující epizody (školní šikana) a bezobsažné nebo repetitivní dialogy, přispívající naopak k autenticitě hotového tvaru. V životě taky vždy nemluvíme k věci. Jakkoli půjde o klišé, jimž se Chlapectví z větší části vyhýbá, dovolím si závěrem napsat, že díky Linklaterově sázce na nejistotu vznikl jeden z nejpřesvědčivějších filmů ze života. 85% Zajímavé komentáře: Morien, Brygmi, ScarPoul, MessiáŠ, maddy, Triple H, Marla Singer, Shredder (22.02.2015) (menej) (viac)