Modré světlo

Dva lidé sdíli zločin, dva lidé hledají intimitu. Individualita, osamělost, eutanázie...témata která šokovala diváky v Cannes. Potřeba kontroly nad životem, kterou Marian v první půlce filmu měla, se pomalu rozpadla. Styl filmu se na posledních deset minut mění, hudba, kamera, svět postav nabírá opačný směr, který otevřel mojí pusu dokořán. Nebyla jsem šokovaná, spíš zcela pod vlivem obrazu, proměny, interpretace herců, nechala jsem se zcela unášet. Z diskuze s režisérkou bylo zřejmé, že jejím záměrem nebylo šokovat. Dala vzniknout postavě, která je ve filmu pro druhé, pro své pacienty a jako člověk téměř neexistuje. Marian ke svým umírajícím pacientům cítí intimitu, navazuje kontakty s lidmi, kteří jsou uvnitř čistí, předstírat pro ně již nemá smysl. Symbolické umírání pod sprchou byl zatím nejintenzivnější vizuální atak festivalu. Co je přínosem skandálního filmu Modré světlo? Neromantizuje smrt, protože jak uvedla režisérka, smrt je podle ní děsivá a nemá být obklopena růžovým oparem. Dokonalost, kterou chci vidět znovu. (04.07.2011)

Na projekci režisérka řekla, že je to film o ztrátě kontroly, a že nechápe, co na tom lidem přijde šokující. Šokující to skutečně není, spíš to působí trochu samoúčelně, a vyvolává to otázky, zda by "ztráta kontroly" nešla vyjádřit i jinak. Když Trier zabírá erekci a vagíny, můžeme do nekonečná diskutovat o oprávněnosti jeho konání. Ale jeho filmy poskytnou dostatek podkladů pro nekonečné analýzy a výklady. Pohrává si s divákem. Vše je součástí promyšlené hry. V Code blue, jako by se všechno osekalo na dřeň, těch pár silných témat plave v obrazovém vakuu, kde se celkem nic moc neděje. Je to nuda. (07.07.2011)

Další sonda do zakoutí lidské duše. Krutá, syrová, možná i bezcitná. Tohle všechno tvoří těchhle zhruba 80 minut, které se zdráhám nějak smysluplně popsat. Je pravda, že už jsem něco málo viděl, ale i tak lapám po dechu. Zhruba v 50 minutě jsem myslel, že už mám všechno za sebou, ale konec ten to ještě všechno přebil. Naprosto a totálně, se vším všudy. V tu chvíli původní čtyřka letěla do odpadkového koše. Nemohl jsem jinak, tahle depresivní nádhera, se skvělou Bien za to rozhodně stojí. (27.06.2015)

Možná to bylo okamžikem, ale úvodní obraz umírajícího starce v mukách, mě rozplakal! Připomněl mi starodávné nástěnné malby, v nichž jakoby byl zavřený život! Paradox! Celý život směřujeme ke smrti, nezastavitelně. Urszula Antoniak upustila od "pánbíčkářskch" keců, utlumila moment, kdy dochází k smíření a tiše napadla Smrtku zezadu kladivem! Expresivní děd v mukách byl jedním velkým omamným prožitkem, ale taky posledním rozloučením, neb se film zlomil v půli a tvrdohlavě zabořil hlavu do písku - rádoby tvrdá kontroverze film zničila. Smrt nebyla už hlavním tématem, snad vstoupila do té otravné postavy, a expresivnost byla v háji. Těžko říct, jestli je na podobný film dnešní svázaná společnost připravená. Na smrt se taky člověk nepřipraví - a hle! mámě tu další rozvíjející myšlenku... :) (11.07.2011)

Trierem, Hanekem, Jelinekovou. Těmi všemi by Urszula Antoniaková mohla být, ale nakonec se mnohem víc přiblížila Kieslowskému. Antoniaková moc dobře ví o čem točí a co tím chce říct. A namísto prvních dvou jmenovaných je ve výsledku mnohem víc fér ke svým hrdinům i divákům. Jinak ztěžka snesitelný teror. (11.07.2011)