Réžia:
Michel HazanaviciusScenár:
Michel HazanaviciusKamera:
Guillaume SchiffmanHudba:
Ludovic BourceHrajú:
Jean Dujardin, Bérénice Bejo, John Goodman, James Cromwell, Penelope Ann Miller, Missi Pyle, Beth Grant, Ed Lauter, Elizabeth Tulloch, Ken Davitian (viac)Obsahy(2)
Hollywood, 1927, George Valentin (Jean Dujardin) patří k největším hvězdám němého filmu. Poznáte ho podle tenkého knírku, typické bílé kravaty a fraku. Jeho účinkování v exotických příbězích o intrikách a hrdinských činech znamenalo velký úspěch pro filmové studio Kinograph, v jehož čele stojí magnát Al Zimmer (John Goodman). Sláva Georgovi vynesla elegantní manželku Doris (Penelope Ann Miller), každý den ho vozí do práce oddaný šofér Clifton (James Cromwell) a vítá ho vlastní usměvavá tvář z plakátů Kinographu. Na filmové premiéře spontánně reaguje na bouřlivé davy fanoušků a reportérů. Jakoby svým postavám z oka vypadl a jeho hvězdná kariéra se zdá neohrozitelná. Hollywood však brzy ovládne nový fenomén: mluvený film. George touto technickou novinkou opovrhuje a označuje ji za nevkusné pobláznění. V roce 1929 chce Kinograph úplně zastavit výrobu němých filmů a George se musí rozhodnout: buď přijme zvuk, jako to udělala mladá vycházející hvězda Peppy Miller, nebo bude riskovat pád do zapomnění. (oficiálny text distribútora)
(viac)Videá (37)
Recenzie (799)
Neuvěřitelně milé, filmařsky hravé, potěcha pro oko, sluch i ducha všech staromilců, mezi které se rovněž počítám. Ten tanec na konci byl tak strašně roztomilý, že jsem se usmíval od ucha k uchu. A být žena, tak vraždím pro neodolatelný úsměv Jeana Dujardina. Protože jsem muž, tak mi postačí aspoň platonická láska k Berenice Bejo :o) ()
Nechápu v reakcích na The Artist slova jako „čistý“ nebo „ryzí“. Do čistoty a ryzosti má tenhle hybrid opravdu daleko. Jako poctu starým filmům jsem ho nevnímala, spíše je to jednoduchý příběh odvyprávěný zbytečně divným způsobem. Neštěstí je, že z prostředků němé éry tvůrci odkoukali především mezititulky. V těch vězí to nejpodstatnější z vyprávění, zatímco v obraze se dočkáme několika roztomilých gagů se cvičeným pejskem a jednoho tanečního vystoupení. Celou projekci jsem se sice usmívala, ale zároveň jsem litovala, že to není natočené úplně jinak - totiž tak, aby použité formální postupy samy nesly nějaký význam (vždyť námět si o to přímo říká). ()
Pocta určená lidem, kteří neví vůbec nic o hollywoodské kinematografii přelomu 20. a 30. let, ale zato jim připadají morálně akceptovatelné poslední Vejdělkovy filmy, ovšem chtějí být víc alternativní, ačkoliv jde o pózu. Rozepíšu se o tom v kritice víc, ale spíš než formální či jinou analýzu by si tenhle snímek zasloužil studii propagačních strategií Weinsteinovců v případě oscarové lobby, protože přijmout tuhle nemístnou romantizaci předkodexové éry (!) a žánrový nepodarek (kde je romance?), která by si spíš zasloužila rostenovskou drtivou kritiku, můžou vážně jenom zmanipulované ovce. Tak jsem se rozepsal. ()
Obvykle zběsile nejásám, když zahlédnu cosi starého, černobílého a němého, ale tentokrát učiním výjimku. Asi proto, že tohle je nové, černobílé, skoro němé a hodně zábavné. Jsem si jist, že z němého hvizdu Peppy Miller budu mít ještě dlouho zalehnuté uši a její sexuální scénu s Valentinovým kabátem má děravá paměť jistě také nějakou tu dobu udrží, stejně jako to neuvěřitelné jiskření mezi hlavními protagonisty. Takže jeden němý aplaus za vynikající casting a pokud někomu schází v mém hodnocení pátá hvězda, tak vězte, že uhořela ve Valentinově domě při zbytečně dramatických pasážích. ()
Tenhle film jsem viděl asi čtyři dny před předáváním Oscarů. A po jeho zhlédnutí jsem mu přál, ať promění nejlépe všechny nominace. Nakonec proměnil "jen" polovinu, ale nutno podotknout, že tu prestižnější. The Artist je film, který skládá dokonalou poctu všem filmům a hercům němé éry. Speciálně první půlhodina je prakticky dokonalá, okouzlující, geniální, hravá… zkrátka, adjektiva mi nestačí. Pak to trošinku ztratí na tempu, ale jen proto, aby vás film v posledních dvaceti minutách odrovnal. Jean Dujardin na mě působil, jakoby nějakým nedopatřením skončil v naší době, protože ty jeho grimasy, pohyby, úsměvy… kdo viděl nějaký ten starý film (a ne, starým filmem nemyslím snímky z roku 1980, 1970) tak musí vidět, jak skvěle se s tím Jean popral a jaký obdivuhodný výkon předvedl. Totéž Bérénice, překrásná, svůdná, ztřeštěná (scéna, kdy tančí, aby se dostala do komparzu, patří asi k tomu nejlepšímu a nejsladšímu, co ve filmu najdete) a dokonalá. Trvalo mi prakticky týden, abych napsal nějaký smysluplný komentář, který by nějak vystihl to, co jsem cítil při tomto snímku. Ale stejně se mi to nepodařilo. Napíšu to takhle - tohle je opravdový vítěz Oscarů roku 2012 a film, který jsem neviděl naposled. 100 %. ()
Reklama