Amélia z Montmartru

Divný film pro divné publikum, dalo by se říci. Jenže takovýto film se opravdu jen tak často nepoštěstí vidět. Zvláštní rozhodně je, stejně jako jeho hlavní postava: Amélie. Jenže jestli je něco zvláštní, tak pro toto je zvláštnost slabé slovo. Film, jako je tento, dle mého ani neexistuje a nikdy existovat nebude. Je to taková nezávazná existence sama pro sebe, která započne a skončí kvalitou hodně na hraně toho nejvyššího, co dokáže francouzská kinematografie nabídnout. Výborní herci už jen dovršují rychlou dekádu života holky, která je tak trochu praštěná, ale rozhodně ne hloupá. Jen tak trochu vychcaná, stejnak jako je tento film. Vytváří a ukončuje jednu malou epizodku ze světa neskutečna v centru samotné Paříže. (25.12.2007)

Další z řad filmů pro který není počet hvězdiček dostatečný. Je to takový filmový lék na deprese a "blbou náladu" Tenhle film je ibuprofen mezi filmy. Kamera Vám vyléči oči , scénář a režie Vám vyléčí duši a myšlení . Humorné scény Vám vyladí úsměv a hudba Yanna Tiersena Vám opraví sluch . A kukadla Audrey Tautou ---ty jsou navíc . (25.06.2006)

Bylo 15. listopadu 2002, 20 hodin 47 minut a 31 vteřin, na ulice se začal hebce snášet první sníh, vzduch byl chladný, vločky studily na tváři a starý bělovlasý muž marně zápasil s deštníkem. V téže vteřině drobná dívka rozezněla smíchem celé foyer kina Centrál tak hlasitě, až trojice nedaleko stojících lidí otočila hlavy jejím směrem. Stále v ten samý moment policejní hlídka před kulturním domem Střelnice zvědavě pozorovala skupinku mladíků opakujících si nové taneční kroky. Ve stejný okamžik stínil mohutný dub odcházejícím divákům výhled na Baťkovo náměstí a jen jedna pouliční lampa blikotavě osvětlovala místo pod stromem, kde zatoulaný pes hladově očichával odhozený obal od svačiny. V tutéž vteřinu ve čtvrtém patře činžovního domu č.p. 833 v Nerudově ulici si malý David zakryl peřinou hlavu, aby tatínek, který zrovna nakoukl do jeho pokoje, nepoznal, že ještě nespí. A v té samé chvíli si Vladimír Endresl, devatenáctiletý snílek jenž má rád zvuk nárazů kapek deště do okna, uvědomil, že "Amélie z Montmartru" si právě našla místo v jeho srdci... (18.04.2005)

Život může být krásný a barevný v každé své vteřině, stejně jako je tenhle film, aneb melancholie potkala své filmové synonymum. Mimochodem, kavárna "U dvou mlýnů" je skutečná pohodová kavárna na úpatí Montmarteru. Míra autenticity je poměrně veliká, ale ne křiklavá a Améliovské turisty poznáte od místních celkem snadno. Ještě než si objednají kafe, mají už odfocené i toalety. (21.09.2005)

Amélie se dá považovat za dosavadní komerční i umělecký vrchol tvorby Jeana-Pierra Jeuneta. Jak jsem napsal už do jeho profilu, film se líbil prakticky všem s výjimkou francouzských kritiků, kteří filmu vyčítali přílišnou idealizaci dnešní Paříže. Sám Jeunet tehdy přiznal, že Montmartr tak, jak ho natočil, dnes už vlastně neexistuje, ale v jeho snímku nejde o realismus, ale o poetickou nadsázku, hravost a fantazii. Je to velmi pozitivní podívaná, netradiční romance, plná chytrých scén, vtipných situací a šarmu Audrey Tautou, která si na téhle komedii založila slušnou kariéru. Celkový dojem: 95 %. (24.04.2009)