Atlas mrakov

Keby mi to perfektné postapo a solídnu sci-fi neprerušovali tými ostatnými nudnými báchorkami (načo je komédia o dôchodcoch v blázinci?), tak dajme tomu... Veľkú všeobjímajúcu štruktúru tam v žiadnom prípade nevidím, prechody medzi žánrami často bolestivé, záverečná pointa... žiadna. Navyše je to fakt útrpne dlhé a som úprimne rád, že som to nevidel v kine. Ale Hugh Grant ako vodca divošských kanibalov na nezaplatenie. :) (22.12.2012)

Nebýt divákem vyžívajícím se mimo jiné i v řemeslné stránce filmu a nejevit zájem o složitější formy fabulace filmových příběhů, jistě bych nemohl být Atlasem mraků fascinován, užívat si jeho "formu" a napálit mu za to (nezasloužené) plné hodnocení. Režisérské trio se rozhodlo předložit nám šest tematicky příbuzných a různými detaily propojených příběhů natolik komplikovaným, avšak sofistikovaným, cílevědomým a nikoli samoúčelným způsobem, že jedno zhlédnutí a jedno zamyšlení zdaleka nestačí. Příběhy jsou spojeny nejen doslovnými střípky, pointou, postavami, popř. tím, co charaktery představují, ale také formálně - kamerovými záběry a samozřejmě hudbou... Atlas mraků je narativní kolos, spletité bludiště významů, ale stále zůstává i příjemně koukatelnou mozaikou s šesti emocionálně vygradovanými konci. Jediné, ovšem poměrně zásadní negativum spatřuji v jisté povrchnosti point a myšlenek, film se neměl bát jit hlouběji - když už překračoval hranice filmového vyprávění a stylu, měl nabídnout i něco hlubšího než jen "duše je nekonečná/láska vítězí". 9/10 (21.01.2013)

Prohra. Odvážná a nesmírně imaginativní, variabilní a hluboká kniha přesazená do dynamické a obratné sítě, která otázky nevyvolává, ale didakticky zodpovídá. Navíc si pomáhá otřepanými new age symetriemi, které důvěrně známe z Fontány, ale i z Pana Nikoho - pokud nevíte, jak spojit odlehlé linie, osudová láska je odpověď. Film k ní navíc přidává typický patetismus všeobsáhlých mysticizujících konceptů jako Věčnost, Nekonečno, Reinkarnace, Osud a pokud by to divák náhodou nepobral, pro jistotu to doslovně snad 4x některá z postav zopakuje. Výsledkem je pro mě zcela nezajímavé a mechanické dílo, které selhává i v okamžicích, jež jsem pokládal za "ložené" - 5. příběh Sonmi je v knize drásavým obrazem kapitalisticko-fašisticko-totalitní dystopie, v níž je i vzpoura jen prefabrikovanou součástí konzumeristického řetězce. Film se nezmůže navíc než na sterilní zploštění látky do podoby "Anny Proletářky s romantickým rozměrem" a dojímavého obrazu revoluce navzdory zvůli. To je málo, strašně málo. Proti trilogii Matrix, virtuózní jednohubce Speed Racer či Tykwerově "gender-dekonstrukci" Drei je tohle spíš atlas braků. (24.11.2012)

Pro čtenáře knihy pouhé osekání předlohy s přídavkem obrazu místo vlastní fantazie a hudby, místo vlastních myšlenek a tlukotu srdce. Avšak obojí dává kráse příběhu nový rozměr. Od sledování právníka Ewinga, na plavbě po Pacifiku, až po Sonmi 451, ve futuristickém Neo Soulu, je snímek audio-vizuální orgií, která zhmotňuje a zjednodušuje (vlastně ne, spíše zpřehledňuje) knižní předlohu do formy stravitelné pro diváka, jenž se nesmí zaleknout prvních minut a jednotlivých příběhů. Tři hodiny byly možná trochu moc, ale tahle výprava napříč časem, osudem a láskou, kde vše je propojena má svou sílu a možná na podruhé sáhnu po nejvyšším hodnocení. Do té doby ani se znalostí knihy nechci řešit, co tam není (Ayrsova dcera,...), co tam přebývá (akce?) a jen si užiji tuhle plavbu s fantastickými herci (Jim Broadbent zachraňuje nejslabší linii velmi suverénně). PS: Sextet je nádherný. True Truth. (25.11.2012)

I když jsou kvality, náročnost a nápaditost celého projektu vidět v každé třetí scéně, pro mě zůstává nekompaktní, lehce umělou záležitostí, na jejímž konci jsem cítil především prázdno. Šest příběhů, různé doby, různé postavy, různé žánry. Intimní předválečný příběh, kriminální retro i třeba futuristický příspěvek ze Soulu. Propojují je dilemata postav nebo určité motivy. Ctižádostivý kousek snažící se o nadosobní myšlenky je sice pojatý monumentálně, každý z osudů ale jakoby nežil vlastním životem. Ve výsledku nestrhne, emočně si skákání mezi časoprostory překáží a brání tomu, aby jednotlivé příběhy silněji dozněly. (13.01.2013)