Lonely Hearts Club
Obsahy(1)
Přehoupl se 1968 rok a svět se - alespoň pro nás - začal nesmírně měnit. Málokdo asi čekal, že ta změna bude tak velká a tak zlá. Černá tušení se naplňují pomalu a každý si to své musí odžít. I Lukáš Knapp, dvacetiletý zpěvák a vůdčí duch bigbítové kapely Klub osamělých srdcí. Mladý muž na vrcholu svého mladistvého sebevědomí, které nepochybuje o správnosti toho, jak myslí a cítí, které necítí potřebu kompromisu s dobou, který chce žít v pravdě a pohrdá lží, začíná klouzat po spirálě, která se nevyhýbá nikomu a ničemu. Dokonce ani hudbě, kterou hraje a kterou vzývá. Skutečně je to příběh z doby, která za moc nestála, a která naopak mnohé z tehdy mladých stála všechno. Byla to doba, která i buřiče a svobodné duchy, jakým je nepochybně bigbítový hudebník, dovedla až na hranu jejich skutečné vnitřní odvahy, ale i lidskosti. Příběh spisovatele a scenáristy Martina Bezoušky z ranných sedmdesátých let, kdy se čeští a slovenští lidé teprve učili, co to znamená normalizace, natočil v převážně mlhami pokrytých severních Čechách režišér Petr Nikolaev s herci, jako je Václav Postránecký, Simona Stašová, Oldřich Vlach, Roman Říčař a mnozí další. (oficiálny text distribútora)
(viac)Recenzie (90)
Ani jsem to nečekal, ale tenhle návrat do komunisty okupovanýho Československa se mi celkem i zalíbil. Ač třeba Petr Nikolaev nepracoval zrovna s rozpočtem jako k Transformers, podařilo se mu kulisama, exteriérama, hudbou, dobovym oblečením i celkem "šik" parukama celkem dobře navodit atmosféru šedesátejch let, což je pro začátek dobrý. Kostra příběhu obsahuje asi všechno, co bych od retro filmu s takovým tématem čekal, takže překvapoval spíše jenom lehce a častokrát i dost vtipnejma cameo rolema (Macháček, Márdi - frontman Vypsaný fixy, Postránecký....). Dokoukal jsem to ale v klidu a nelituju, že jsem u toho tu hoďku a půl strávil. Jo a když jsem viděl ten zátah gestapáků na ten bigbítovej klub a jejich následkou neskutečnou šikanu komplet všech, byl jsem zas jednou skutečně rád, že jsem se narodil v prvním roce svobody. :) ()
Neuvěřitelná pitomina, která dělá z trochu zasvěcenějších diváků blbce, pokud se týká už používané hudební složky. Píseň 20 deka duše hráli Mišíkovi Etc... na konci 80. let, rozhodně ne na začátku 70. let, kdy se má děj filmu odehrávat. To byl ostatně Mišík zpěvákem Flamenga, tehdy nejvýznamněnější české rockové skupiny (vedle Modrého Effektu a Luboše Andršta), od níž paradoxně ve filmu neslyšíme ani notu. V obskurním klubu (ten mi opravdu přijde mimo realitu) zato slyšíme nahrávku Plastiků Magické noci z 1. jejich alba natočeného na Housce cirrka o dva až tři roky později, navíc kapely, která měla kolem roku 1971 a 1972 zcela jiný repertoár (nota bene se zvukem z let 90,, že?). Normalizace je tu pak zobrazována jako totální fraška. Pokud se tvůrci chtěli někde dozvědět fakta o tehdejším rockovém (ale i jazzovém a folkovém) životě, měli by si přečíst vzpomínky Mikoláše Chadimy nebo texty Martina Jirouse o PPU (Chadima ovšem líčí situaci skutečně barvitě s objektivitou hodnou historika). Snímek působí celkově neuvěřitelně naivně, a upřímně nevím, pro koho byl natočen. ()
Nebejt tak neskutečně nesnesitelnýho (protagonisty) hlavního hrdiny, dal bych možná (možná) dvě hvězdy. Ale ten typ se fakt nedal, takhle nepříjemnýho herce v hlavní roli jsem snad v životě neviděl. Do jisté míry to bylo způsobeno i směšným scénářem a jeho chováním, u kterého se člověk chtě nechtě musel jenom smát (nebo kroutit hlavou a obracet oči v sloup). Ani jsem to kvůli němu nedokoukal. ()
Nikolaevovi bylo v té době deset let, takže toho zas moc nezažil, ale i tak se jedná o docela povedený retrospektivní pohled, zachycující události krátce po Pražském jaru, násilnému vstupu armád Varšavské smlouvy a posléze tuhé Normalizaci, zde především bigbíťáckou undergroundovou scénu (spolek K.O.S.), která to neměla lehké, ale to asi nikdo v tý době. Rok 68' a dál, filmařsky často vyhledávané téma, no ještě že mají co točit a na co vzpomínat, vyrostl v tom každý, kdo se o tom dnes snaží něco točit, ano taková byla skutečně doba, tvrdé represe, tuhá cenzura, šťáry, vlasy dolů atd. Do roku 68' to byla v tom našem socialistickém státečku, pomalu balada, dle vzpomínek pamětníků a pak se rázem všechno změnilo. Takže žádný zbytečný kecy, jede se dál, konec byl stejně nejlepší. ps ; Palec dolů za nepříliš povedené exteriéry a jednání některých postav, jinak věřím že se tam někteří z nás především ve spojitosti ze spolkem SSM znovu jakoby viděli..:-) ddt ; V rámci tv tvorby, omezenou fin. prostředky, nedal se čekat jistě zázrak, film nebo jak vtipně poznamenal Mariogold, rumíček pro příliš neorientovanou mládež, mohl jen mile překvapit.. ()
Zas tak příšerné to nebylo, jakkoli volba paruk a úvodní dikce postav vážně zavánějí Mimikrami verze 2009 (svoje odvede i cameo Oldy "Mně už je všechno jedno!!!" Vlacha). Pak se to pročistí do takového neurážejícího průměru, kterému ale absolutně chybí jakákoli vyhraněnost a působivost – kulisy se účelně pletou pod nohy a jednotlivé peripetie řeší tak televizně, že to připomíná spíše papundeklové slátaniny typu Vyprávěj. Nikolaev jakoby úplně zapomněl na svůj syrový flák ... a bude hůř. Klub osamělých srdcí zapadá do zinscenované televizní poetiky, která zlou dobu chtě nechtě přibarvuje jakousi nepřirozenou měkkostí a křečovitostí v jednání. Oproti skutečným příběhům bigbítu je tohle hodně ředěný rumíček pro mládež. ()
Reklama