Pokoj

Pokud je člověk sám doma a řekne si: "Hm, mám teď chuť na kus poctivého filmařského řemesla, nějakou inovativní zápletku, promyšlený scénář a dobré herecké výkony", což si samozřejmě člověk čas od času řekne, tak to přesně není film pro něj. Je to výhradně pro skupinu diváků. A tento zážitek ve skupině taky hodnocení povyšuje nad odpad. Není to snímek, který by byl tak blbý, až by byl jenom nudný, je to přesně ten typ, který je blbý a vážný, až je vtipný, a ty mám rád. Za zmínku stojí hudba, která občas zní, jak z Heroes of Might and Magic, což je v romantickém dramatu jistě vhodné. (30.10.2016)

V téhle zdegenerované době lze věhlasu v audiovizuální tvorbě dosáhnou nejen tím, že jste skvělý herec či vynikající režisér, ale také pokud jste třeba kompletně vypatlaný, vyšinutý, maniakálně narcistický pičus bez jakéhokoliv talentu. A když k tomu navíc máte prachy, abyste pět let nechali viset obří reklamu na vlastní hovno uprostřed Losích Andělic, kýžená publicita se nakonec dostaví, přičemž v dnešním jeblém a kulturně upadajícím světě sere pes, je-li negativní nebo pozitivní, publicita je prostě publicita a na jejích marginálních efektech lze solidně profitovat na obou koncích spektra. Na tom řitním někdy prostě stačí to, že vám v tak tak zvládnutém souboru neurovegetativních funkcí nezbylo místo pro rozum, soudnost, sebeúctu a vkus. Pro příklady nemusíme chodit daleko. Třeba na Tytrubku se enormně pakuje odporný, trapný, neumětelský potrat, co miluje Májkraft a hraje Pokémongou, ačkoliv měl být dávno v lihu v muzeu genetických anomálií, jakož i armáda dalších kreatur. A všichni jsou očividně stejně blahoslaveně hrdí na to, jací jsou to dementi, jako tuhle Tomek. Lidé jsou prostě od přirození fascinováni bizarními vymaštěnci, po nichž by, nebýt soudobého virového šíření asociálními sítěmi, neštěk ani pes, a jejich neum pravděpodobně nikdy neopustil území klecového lůžka. Hovno kult, tohle je prostě jen obludná velesračka odpudivého pšontkovského degena, plná slizkých amatérských pornoherců a downích "dialogů", jakých jsou plné žumpy. Ovšem skvělý matroš k parodii, jsem zvědav. (22.12.2017)

Viděl jsem vela braků - viděl jsem turecké akční fláky, honduraský ilegální film, filmy Eda Wooda, švédský pornografický thriller, budovatelské a normalizační konverzačky s Gottwaldem - ale tenhle snímek je šílená travestie filmové nestoudnosti. Tommy Wiseau má makabrózní přízvuk, je permanentně sjetý, při souloži mu zní šílené písničky, atmosféru tvoří záběrem na lžičku v rámečku a celé to vypadá jak horší péčko. Již dnes to má ve státech kultovní status, do Evropy se to zatím nedostalo, ale říkám vám, že za 30-40 let to bude pro naše syny a vnuky Ed Wood počátku milénia, tedy zneuznaný neumětel a šmírák, paralela s Glen or Glenda je naprosto zjevná a já jen doufám v další Wiseaův záchvat tvůrčí geniality ... Ale bojím se, že kdyby to chtěl překonat, vesmír imploduje. (ještě větší legrace než samotný film jsou historky z natáčení, kterých je plný net) (24.08.2010)

Věřím, že když člověk tenhle film vidí třeba v plném kině chechtajících se lidí, ohodnotí ho pěti hvězdičkami bez nejmenších výčitek svědomí. Já ho viděl sám, a tak jsem jen dost často nevěřícně kroutil hlavou v úžasu nad všemi těmi hereckými "výkony", nad tím, co postavy vypouštěly z úst, a také nad tím, kolik postelových scén se dá vtěsnat jen do první půlhodiny (ňadra hlavní hrdinky jsem za tu dobu poznal tak důvěrně, že mám pocit, že jsem s ní spal i já). Smál jsem se až při finále, během kterého jsem si navíc uvědomil zvláštní věc - Pokoj mě vůbec nenudil. (17.12.2017)

Pri pokuse nájsť v The Room nejakú logiku, systém a zmysel som sa dopátral k jedinému možnému riešeniu. Fabula rozpráva o Johnnym, zdanlivo všednom zamestnancovi banky, šťastne nažívajúcom so svojou snúbenicou Lisou. Pod rúškou naoko dokonalého amerického sna, ktorý má čoskoro spečatiť jeho pracovné povýšenie a svadba, sa však ukrýva príbeh ťažko psychicky chorého človeka, žijúceho v milostnom vzťahu silne patologického charakteru. Keď sa následne jeho perfektný svet začína rúcať, na povrch vychádza krutá pravda o ľuďoch okolo neho, do jedného egoistov, takmer bez výnimky zneužívajúcich jeho dobrosrdečnosť a naivitu. Pes je zakopaný v tom, že sujet pri prezentovaní príbehu preberá subjektívnu optiku Johnnyho. Výsledkom je tak emocionálne nabitá, strhujúca melodráma a obžaloba sebeckej a bezohľadnej modernej spoločnosti, ktorú však dokážu plne oceniť jedine ľudia trpiaci podobne závažným mentálnym postihnutím či chorobou, ako jej hlavný hrdina.____Pokiaľ by niekto ešte stále predsa pochyboval o neoddiskutovateľnom géniovi Tommy Wiseaua, dovolím si ako nezvratný dôkaz predložiť scénu, v ktorej Johnny náhle zmení tému konverzácie a položí svojmu najlepšiemu priateľovi Markovi tú jedinú podstatnú otázku: "Anyway, how's your sex life?" Zmienená pasáž nie je ničím menším než zrejme najlepšou interpretáciou, zhrnutím a paródiou freudizmu v celej histórii ľudstva. Už z toho dôvodu nemôžem ísť pod magických 100% (a film si s radosťou kedykoľvek zopakujem) (25.06.2017)