8 1/2

Myslím, že po dnešku můžu s jistotou říct, že nejsem fandou Felliniho. Silnice byla o něco lepší, ale taky nic z čeho bych byl na větvi, vzhledem k obecnému hodnocení těchto jeho filmů. V Osm a půl se mi líbily postavy, obzvlášť hlavní herec. Všichni měli charisma, možná to dělají ty italské povahy, taky bych pochválil klasickou hudbu a kameru, kterou umí Italové udělat dost zajímavou i bez jakýchkolik efektů. No a abych nezapoměl scéna s harémem byla jediná, která mě opravdu bavila. Ta byla super. Ale jako celek bych to shrnul jako dvou a půl hodinovou intelektuální nudu a jeden z nejslabších filmů IMDB TOPky. Jednoduše jsem tomu intelektuálně nestačil. 50% (03.11.2010)

"Já vím, o čem chceš vyprávět. O zmatku v nitru člověka. Ale musíš to říct jasně, aby tomu lidi rozuměli.“ NIc nevystihuje Felliniho film tak dokonale jako tenhle citát. Vážím si "osmapůlky", že se nebála bordel v mysli jen vnějškově, nýbrž celou svou podstatou. Porozuměl jsem jí, fascinovala mě... ale nebavila. Hlavně proto, že Felliniho celoživotní motivy a elementy (dětství, ženy, sny) považuju po zhlédnutí několika režisérových filmů za vyvětralé. (21.09.2006)

Dokonalá kamera (i obraz, i jízdy jsou do puntíku vycizelované) nezastře fakt, že je "Osmapůlka" nudná sebestředná onanie. Film samozřejmě není úplně přímočarý - hraje si s paralelami, znejisťuje diváka ve scénách, kdy plynule přechází do oblasti snů nebo představ, aniž by na to upozornil. Jenže to jsou triky, které už byly použité stokrát a, domnívám se, lépe. Fellini se snaží pomrkávat a lišáckým výrazem nenápadně ukazovat na paralelu s Guidovým filmem, který ještě o ničem není (a nebude). Že toho tajuplného výrazu není třeba, nemusím dodávat. Pokud chcete vidět dokonalou hru s divákem a paralelním vyprávěním, podívejte se na Zvětšeninu. Pokud vás láká ona fraktálovitá struktura příběhu, kdy režisér jakoby točí o sobě, pusťte si raději Adaptaci. (19.03.2010)

Patřím k těm, co 8 1/2 považují za velkolepou ukázku filmového umění. Napoprvé se mi líbil, ale přiznám se, že až po dalších shlédnutích jsem ho docenila naplno. Mastroianni byl v roli režiséra v tvůrčí krizi Quida tradičně vynikající a ženské herecké obsazení nepostrádá tak krásné herečky jako Claudii Cardinale nebo Anouk Aimeé. Nezapomenutelná hudba Nina Roty, krásné záběry, dialogy...Vyjimečný snímek! (25.06.2010)

Tenhle film je pochopitelný především těm, kteří někdy prožívali pocity bezvýchodnosti, nesmyslnosti či nevysvětlitelné prázdnoty. Myslím, že je zbytečné řešit co znamenají jednotlivé výstupy, či scény, které mají stejně v první řadě velice soukromou a intimní povahu. Co je mnohem podstatnější, je celkové vyznění filmu, který vás může přes svoji tragiku překvapivě dobře utěšit právě v neutěšených chvílích. V těchto pomáhá paradoxně nikoliv povrchní optimismus, či všední banality lidí, kteří jsou „v pohodě.“ Pomoc přichází spíše ve vědomí, že v temnotě nejste sami, že jsou jiní, kteří prožívají zatracení. Umění nespočívá primárně ve vyjádření všelidských témat, na tomto omylu už ztroskotala hromada tvůrců (např. Coelho, Aronofsky, apod.), spíše jde o to, vyjádřit ty nejhlubší a nejsoukromější pocity, protože právě v nich je jádro lidství, které je společné nám všem. Veliké umění nemůže vzniknout na povel, jako pouhý konstrukt, povětšinou vzniká hlubokou potřebou umělce. V tomto smyslu je právě tvůrčí krize velice vděčná. Umělec má obrovskou potřebu tvořit, ale nemůže. Tudíž se uchyluje k tvoření o tvůrčí krizi, která je z podstaty velmi blízká krizi životní. Aneb jak řekl jednou jeden spisovatel. „Pokud máte tvůrčí krizi, pište o tom, jak nemůžete psát...“ (27.11.2015)