Vojdi do prázdna

Gaspar Noé se rozhodl natočit bad trip, tedy nepříjemnou zkušenost po užití psychedelických drog, jako je třeba LSD nebo DMT. A to se mu povedlo (bravo). Nezodpovězitelnou otázkou zůstává, proč by se na takový film měl kdokoliv koukat. Bad trip je totiž špatná zkušenost, které je lepší se vyhnout, víme? Kromě toho je to také neskutečná, nepopsatelné ubíjející nuda, u níž jsem se neustále modlil za konec. Co jiného se ale může stát, když režisér již na 25. minutě divákům detailně vysvětlí, co bude následovat? No, pak se lze prostě jen dvě hodiny nudit. Protože na poletování duše opravdu není nic zábavného, poučného, zajímavého. Stylové postupy (kamera shora, průlety, rozostření, blikající neony) se nesmírně rychle omrzí. Je pravda, že úvod filmu, do přibližně 30 minuty, je tak strašně dokonale natočený, tak úžasnoucí, že být to samostatný film, nominuju ho na Oscara a Noého šoupnu do Top 10 svých oblíbených režisérů. Ostatně to je také zvláštní, když v jednom filmu najdeme scény nepřekonatelné nudy a vrcholného kinematografického zážitku. Na to už člověk musí bejt fakt expert. Každopádně tuto zkušenost nikomu nedoporučuji, ale je pravda, že pokud chcete opravdu zažít bad trip, vyjde vás lístek na Vejdi do prázdna levněji, než dávka LSD. (02.12.2010)

Už úvodní titulky věstily, že si toho Gaspar Noé vzal buď moc a nebo málo... a pořád nevím, možná měl vsadit na kvalitnější matroš a svůj rauš pak přeměnit v nápaditější improvizaci, protože, ač by se tenhle bezútěšný posmrtný pohled na pozůstalé z neokoukané duší perspektivy mohl zpočátku zdát revolučním, postupně zreinkarnoval do nudy k posrání... (24.03.2014)

Nedejchám. Existenciální otázky sou na hovno. Život je laciný porno, který sjíždíme na tripu. Láska, která se kurví s neonem. Září. Upjatě a lacině. Děvka. Chceš vejlet, frajere? Tak chcípni. Chcípni a užívej si to peklo bludiště. Ty králíkárny. Ten nesmyslnej kruh, ze kterýho se, frajere, nedostaneš. Pořádně nasaj upřímně romantickou krásu. Slízej z chodníku ten sekret. Lízej, píchej, střílej si do žíly. Máš přece patřičnej nadhled, no ne? Jsi divák. Pan Nezúčastněný. __ Mám chuť si dát pořádnou ženskou, peří a prostřelit hlavu. Dám si cígo, sprchu a půjdu spát. (10.02.2011)

Neviem či má vyznám písať, že Enter the Void je tažký film. Film, ktorý sleduje sfetovaného človeka, so stopážou 161 minút, odohrávajúci sa vo vysvietenom nočnom Tokiu, natočenom štýlom, že aj samotný divák na niečom frčí, nemôže byť prechádzka ružovou záhradou. Aj preto som k filmu pristupoval s rešpektom, pretože na podobnú látku musíte mať správnu náladu a keď viete čo asi očakávať, až potom dokážete film pozerať a nie len sa naň dívať. Musím pochváliť úvod filmu (rozumej tým prvú trištvrte hodinu!), kde Gaspar Noé využil ten štýl natočenia tohto filmu dokonale. Ten úvod je o niečom, je to pútavé a vizuálne dokonalé. Potom prišla na rad už len už len vizuálna hypnotizácia diváka, ktorá sa časom zvrhla do ešte pomalšej a nudnejšej prezentácií pocitu jednotlivých postáv. Snaha o vyvolanie pocitu u diváka, že je počas filmu mimo vnímania reality je očividná a miestami až nasilu vnucovaná a žiaľ mňa nechytila resp. užíval som si ju, no na vetvy som z toho nebol. Ku koncu sa to zmenilo už na úplne niečo iné a neveril som, že pozerám stále ten istý film. Na Lynchovský spôsob sa film zmení na čistú audiovizuálnu srandu hrajúcu na efekt, ktorá vo svojich štrbinách čo to ešte ukrýva. Netvrdím, že ma to nezaujalo, no Aronofského Requiem fo a Dream u mňa vyvolal silnejšie pocity a má oveľa väčší dopad na diváka aj bez podobných haluzí. Začiatok bol na 5, stred na 3, matematickou rovnicou som dostal 4 hviezdy. (09.12.2010)

Když na vás z 161 minut dlouhého filmu nejvíce zapůsobí úvodní titulky, je zkrátka něco špatně. Enter the Void je hloupá, prvoplánově šokující a do sebe zahleděná festivalová ptákovina, která je ještě ke všemu úmorně dlouhá a úmorně nudná. Vše, čím dokáže zaujmout, se odehraje v první půlhodině, načež následuje téměř nekonečná sebeonanie s naprosto směšnými dialogy a banálním příběhem, to vše zaobalené do psychedelického hávu. Pokud použiju jeden příměr v souladu s obsahem filmu, tak bych jeho sledování přirovnal k tomu, jako by z vás holka po vzájemném vyvrcholení nechtěla slézt a ještě celé dvě hodiny v této poloze ležérně žmoulala vaše přirození v ruce. Nuda k posrání! Po audiovizuální stránce nelze v první hodině vytknout téměř nic, ovšem po hodině se i ona okouká a všechny ty kamerové nálety a přechody mezi scénami se stávají extrémně repetitivní a otravné. A v neposlední řadě i ten potenciál, které Tokio jako filmová lokace se všemi jeho zajímavými specifiky nabízí, je zde naprosto šeredně promrhán – celé Tokio, respektive i Japonsko je zde redukováno na místo s pár uličkami s neony a nic víc, takže by se film mohl odehrávat v podstatě úplně kdekoli na světě a výsledek by byl stejný. Ach jo, těžké to zklamání. Kdyby se z toho Noé nepokoušel udělat erotické drama s přesahem do tibetského buddhismu a natočil prostě a jen čisté porno s vymazlenou audiovizuální stránkou, které si na nic nehraje, udělal by mnohem lépe. Lepší 1*. (18.02.2021)