Výkřik

Nemôžem si pomôcť, ale tieto sociálne drámy nakrútené v päťdesiatych rokoch sú pre mňa prakticky nepozerateľné, aj keď uznávam ich objektívnu hodnotu a miesto vo filmovej histórii. Problémom pre mňa je, že zobrazujú ako bieda, chudoba a beznádej plodí násilie, hrubosť, skratkovité konanie a mnoho iných dôsledkov. V súčasnosti sú však aktuálne filmy, ktoré zobrazujú dôsledky života v nadbytku, v pohodlí, bez strachu z budúcnosti. Paradoxné je, že dôsledky sú v oboch prípadoch dosť podobné, teda materiálny dostatok nie je cestou k šťastiu a spokojnosti. (28.09.2020)

Původně jsem chtěla udělit tomuto snímku 3*, protože zhruba tak od poloviny se děj začal až příliš táhnout (opakované motivy, směr od nikud nikam), ale jakmile se hlavní hrdina začal vracet zpátky domů, nabralo to nový rozměr i nečekaný spád. A konec! Ten převrátil mé hodnocení doslova naruby. Antonioni tak dokonale naplňuje tezi uměleckého filmu, dle které vše jakoby klouže po povrchu, divák je nucen více spolupracovat s tvůrcem a hledat pod povrchem, psychologie postav je nejasná..., aby pak byl odměněn kolosální emocionální ranou do hlavy přesně v Brechtovském duchu. (14.09.2008)

Klasické dílo italského neorealismu, začátku moderní filmové řeči, jakoby neosobně rozebírá způsobem, který je dnes samozřejmý, ale v době svého vzniku zejména v Itálii byl jen stěží představitelný, na první pohled banální téma. Partnerský rozchod. Jeho bližší okolnosti zanikají v režisérově emancipačním uchopení: podstatná je svobodná vůle ženy, nespokojené s dosavadním vztahem. Vyváženost pohledu ukazuje další líčení mužova osudu včetně jeho tragického vyvrcholení. Dobová konvence - v italské realitě bylo toto téma žhavé ještě v polovině šedesátých let - by byla kázala pravý opak. S jistou nadsázkou lze dodat, že toto dílo patří do základů moderní evropské současné identity. (25.08.2007)

Neznesiteľne sentimentálny, a k tomu azda i mimoriadne zablatený, či dokonca povedzme aj naprosto gýčovitý, taliansky titul, a to teda konkrétne od len ranného autora - Michelangela Antonioniho; s akýmsi ústredným predstaviteľom Steveom Cochranom, ktorý na mňa zvyčajne pôsobil, ako nejaké <herecké drevo,> čo ešte vskutku súčasne umocňoval i akýsi pocit naprostej beznádeje s titulným Výkrikom, ktorý sa predsa nakoniec na krátky okamih určite objaví, ale až v zaujímavo prevedenom finále, ktoré so mnou akosi silne zarezonovalo; A veľká škoda, že tomu tak nebolo aj tesne predtým, keď som s vysokými očakávaniami postupne sledoval určitý, resp. najmä kočovný spôsob života zo strany hlavnej postavy - Alda, ktorý sa na samý úvod najprv totižto dozvedá šokujúce informácie, ktoré totálne zamávajú s jeho doterajším spôsobom existencie, čo bol v podstate i ústredný leitmotív naprieč úplne celým dianím, smerujúcim kamsi AŽ ďaleko do neznáma...🤔 • Sprvoti som si veľmi sľuboval, že ma dané spracovanie hodne osloví, no pravý opak bol však pravdou, akoby to skrátka ani Michelangelov rukopis vôbec nebol, čo je značný 👎. • Ani tieto talianske fešandy to nijako extra zvlášť zase nespasili [Alida Valliová bola mimochodom oveľa atraktívnejšou vo Viscontiho Vášni]; naozaj strašne slabučký scenáristický kredit, ktorý voľaktorí asi zabudli plne dobiť! (22.05.2024)

Výkřik je jedním z prvních samostatných filmů Michelangela Antonioniho, italského modernistického filmaře, jenž v dějinách filmu ukotvil pojmy jako nedějovost (děj je pouze citový), ultra pomalé tempo vyprávění a záměrné podvracení diváckých očekávání. Z jeho rozmanité, avšak poněkud nepřístupné či těžko stravitelné tvorby, nejvíce oceňuji filmy Dobrodružství a Povolání: Reportér. Kultovní Zvětšeninu pak považuji za Antonioniho nejpřístupnější a nejzásadnější film. Nicméně i Výkřik, přestože na rozdíl od režisérových dalších snímků nese přímé ozvěny neorealistické poetiky, jež se tak trochu pere s modernistickým přístupem vyprávění, je filmem nesporně zajímavým a velmi intimním. Hlavní hrdina je opuštěn svou ženou, vydává se tedy s malou dcerkou na dlouhé putování po pusté krajině Pádské nížiny (zachycena velmi chladně). Věčný koloběh nespokojenosti Alda ve vztahu k ženám (epizodicky stavěno) se chvílemi jeví jako groteskně směšný lidský problém (malost hraničící s buržoazními návyky), jenž však postupně vyústí v nevypočitatelný, ale o to údernější (a také depresivnější) závěr a celkové závažnější vyznění filmu, s jehož hrdinou se lze ztotožnit na mnoha úrovních. Čímž se dostávám k tomu, co mi u Antonioniho děl trochu vadí (resp. chybí např. ve vztahu jeho díla k dílu Felliniho); Antonioni vypráví o zlých věcech a na konci se vše ponoří buďto do depresivního oparu, nejistoty či konce, který by spíše něž za "konec" šlo označit za "film prostě přestane." (25.09.2023)