Karamazovi

Ráda bych napsala, že jsem se k Bratrům Karamazovým dostala nějakou romantickou cestou, kupříkladu prostřednictvím zamilovaného studenta, s kterým bychom vysedávali v podkrovním pokojíku nad zažloutlými stránkami a dojímali se nad drahocennými myšlenkami prostřednictvím levného alkoholu, ale to bych bohužel lhala přímo čunkovsky. Ráda bych napsala, že jsem před lety odpověděla na otázku svého otce, co mi má přivézt ze služební cesty, skromným "co tě cestou cvrnkne do nosu, tatínku," jenže jsem coby spratek rozcapený projevila touhu po pěkné knížce. Ráda bych napsala, že moje matka poté, co mi táta po návratu předal tři svazky, aby pod vahou toho třetího potupně klesla má jedenáctiletá kolena, projevila nadšení nad jeho péčí o můj duchovní rozvoj, ale skutečnost je taková, že pronesla nejčastější partnerskou větu: "A jinak seš normální?" Ráda napíšu, že tatínek projevil vysokou inteligenci pro náš rod typickou a prohlásil: "Najdeš tam všechno, co lidi trápí odjakživa a nikdy to nevyřešej. Ne proto, že jsou blbí, ale proto, že je toho strašně moc, co je zaslepuje. Lidi u nás toho zaslepuje tolik, že knížky jako tyhle strkaj do antikvariátů a tvářej se, jako by všechno z Ruska mělo jedovatý zuby, stejně jako se dřív tvářili, že je naše svatý poslání jim lízt do zadku. Prostě si pamatuj, že lidi jsou ovce, ovce tvořej stádo a stádo nemyslí, stádo tak akorát všechno zdupe!" Ráda napíšu, že Míťa, Váňa, Aljoša a jejich milovaní a nenávidění se mnou pro/pře/žili pubertu, první lásky, x tříd, druhé lásky, několik stěhování, několik zaměstnání a mnoho cest a návratů a jejich místem na stupni vítězů mých ostránkovaných přátel od té doby nic neotřáslo. Ráda bych napsala, že jsem do kina vyrážela dychtivě a radostně, ale musím s hanbou přiznat, že jsem vyrážela obtěžkána nemalou dávkou skepse. Zato ráda napíšu, že jsem se propadla do jiného a přitom známého světa a že jsem v pekle stalinské huti, místa, které mělo zabít božství, našla ne božské okamžiky, ale božských 110 minut božského herectví, umění a myšlenek. Nerada bych napsala, že mě překvapuje, kolik u nás máme skvělých herců a dalších filmových a divadelních osobností, tudíž to nenapíšu, protože mě to díky tomu, že účinkování v nepovedeném seriálu nepokládám za příznak degenství bez mozku, stejně jako za totéž nepokládám setrvávání v nenáviděné práci, aby se děti najedly a šatstvo zůstalo celé, nepřekvapuje. Nerada bych napsala, že mi vadilo vypuštění legendy o Velkém inkvizitorovi a příběhu starce Zosimy a že mi nakrčilo nos přidání civilní linie, a psát to nemusím, protože obojí chápu. Nerada bych napsala, že se po dlouhé době objevil slušný český film, protože populární plivání na český film pokládám za orwellovské bečení "světové dobré, naše špatné" a mnoho českých filmů pokládám za mnohem víc než slušné. Zato napíšu velmi a nesmírně ráda, že se podle mého názoru jedná o film mimořádný a že dnes, prvního červencového večera roku dvoutisícího osmého řadím jeden z českých filmů do své osobní filmové TOP. (01.07.2008) (menej) (viac)

Velmi svérázná a umělecky osobitá filmová adaptace stěžejního Dostojevského románu Bratři Karamazovi vycházející z dnes už legendární divadelní adaptace Evalda Schorma realizované v Divadle Na Zábradlí roku 1976. Herecké obsazení ale upomíná k pozdější dramatizaci téže látky v Dejvickém divadle z konce devadesátých let minulého století. Režisér Petr Zelenka celou hru uchopil po svém a usadil ji do lokací industriálně odosobněné staré slévárenské haly - vytváří se tak zvláštní, ale přesný rámec - Dostojevského román je především odrazem dobového nihilismu a krize racionality, která dovedla své logické úvahy až k popření existence Boha, svět bez Boha je tedy i přesnou metaforou pro starou tovární halu. Industriální periferie má dnes ale i své nové estetické rozměry - jako se studenti AVU s profesorem Knížákem jezdí dívat a inspirovat scenériemi vysokých pecí ve Vítkovických železárnách, usazení do nových konotací dá nový význam i rozpadající se tovární hale - středoevropské industriální kolosy mají dnes silnou estetickou kvalitu, kvalitu ilustrací Verneova Ocelového města... To reflektovali i tvůrci a používají tedy tomu i adekvátní formální prostředky - především skutečný širokoúhlý kinoformát, který dává celému filmu velmi silný nádech a hloubku. Ve spojení s geniální hudbou Jana A. P. Kaczmarka, úsporným a přesným střihem a především celou industriálně potemnělou mizanscénou, oživenou strhujícími hereckými výkony, tolik kontrastujícími s prostředím...anebo možná tolik prostředím gradujícími! Metarámec hereckého festivalu a přijíždějící divadelní soubor navíc umocňují pseudodokumentární charakter snímku, který je ale jen silnou uměleckou stylizací (postava údržbáře a jeho osobního neštěstí byl vlastně jediný moment filmu, který mi v percepci vadil...a přišel mi zbytečný, důležitý jen pro osvětlení motivace aktérů výjimečného divadelního představení...) Nabízí se přímé srovnání s ,,dramatickými" experimenty Larse von Triera, ale Zelenka jde svou vlastní cestou a zachovává především linii literární adaptace - Dostojevského opus magnum a zároveň poslední nedokončená kniha, která v sobě shrnuje ohlasy všech jeho děl předchozích, reflektuje ale především román Zločin a trest, tedy rovinu morální a metafyzické odpovědnosti za zabití jiného člověka - otec Karamazov umírá tak hned na začátku a přesně v duchu Schormovy divadelní adaptace se posléze zase z onoho světa vrací (ať už v podobě reminiscenčně fyzické, či v podobě Ďábla...ta je mimochodem herecky strhující!) a zasahuje do zajímavě rozehrané partie. Raskolnikov se v rodině Karamazově jmenuje Ivan Karamazov a jeho neochvějná racionalita vede až k poznání, že Bůh není a vše je dovoleno. Dostojevského text je těžký, pomalu plynoucí, dávající ne všechny odpovědi, Zelenka však do svého ,,polského dělnického" filmu dostal vše podstatné...a ještě mnohé navíc... Spolu se Slámovým Štěstím a Venkovským učitelem nejlepší české filmy poslední doby (a nutno podotknout skutečně evropských rozměrů) a pádný důkaz proti neduchaplným názorům, že se v českém filmu poslední dekády nic zajímavého neděje... (27.04.2008) (menej) (viac)