Čierna labuť

Slovo "strhující" se (hlavně v propagaci) dnes používá tak často, že už pomalu zapomínáme, co skutečně znamená, ale tady je výjimečně zcela na místě. Aronofsky poté, co poprvé dal (ještě trochu nespoutaně) průchod svému talentu v Requiem za sen, se následně trochu zbláznil a v záchvatu opojení sebou samým vypustil do světa Fontánu, aby se pak pokorně vrátil k tomu, co mu jde nejlíp. Místo všezahrnujících, epických příběhů "o všem" dnes točí portréty osobností, v nichž zničující moc lidských vášní, posedlostí a závislostí září jasněji než v sebevíc výpravnějším spektáklu. Black Swan je zatím vrcholem jeho filmařské kariéry a spojuje v sobě (mimo jiné) nekompromisní tělesnost Wrestlera a strhující gradaci Requiem. K tomu všemu již tradičně naprosto spolehlivě burácí Clint Mansell a drobné, ale často využívané audio efekty (spolu s "from-behind" kamerou už téměř Aronofského trademark) pomáhají budovat stísněnou, schizofrenní atmosféru. Jestliže byl Wrestler velmi fyzický film, tenhle je až viscerální - útrobný - jdoucí až na dřeň. Balet bolí, je plný odříkání a Natalie Portman dokáže tohle všechno (a ještě víc) ve svojí tváři zrcadlit tak samozřejmě, až máte pocit, že tou rolí skutečně žije. Největším překvapením pro mě bylo, že tohle je příběh o ženském dospívání, o nalézání vlastní sexuality, a ultimátně i o překonání sebe sama - o vyrovnání se s temnými stránkami vlastní duše. Aronofsky naplno signalizuje, o co tady jde, od samého začátku, postupně na diváka chrlí čím dál větší množství audiovizuálních vjemů, a to vše nikoli za cílem nás mást, ale nechat nás stát se úplnou součástí té šílené, děsivě krásné metamorfózy, kterou si prochází hlavní hrdinka. Aronofsky zrežíroval nádhernou adaptaci Labutího jezera, film, který zraňuje a dojímá, film roku. 100% _________ EDIT (14.2. 2011): Napodruhé ve mně uzrálo přesvědčení, že Black Swan je ze všeho nejvíc metaforou zábavního průmyslu, ve kterém se pro neustálé pobavení obecenstva ("Smile! We want their money.") střídají nové a nové hvězdičky. Panenská neposkvrněnost se mění v sebedestrukci a koloběh zrození a smrti pokračuje, protože "show must go on". Výstižným příkladem budiž smrt Heatha Ledgera (neodmyslitelně spojená s temnou rolí Jokera) a jeho následné "znovunalezení" v Josephu Gordonu-Levittovi. Ve fikčních hollywoodských světech totiž neustále potřebujeme zástupce určitých archetypů, které se sice časem obměňují a přizpůsobují okolnostem doby, ale ve finále je pro nás podstatnější, že takový typ vůbec přetrvává, než samotný osobní osud a život jednotlivých herců-lidí, který jej představují. ______ Jako o něco méně výrazný (i tak ale nepřehlédnutelný a neoddělitelný) vidím genderový podtext, kdy se dá příběh číst především jako story o dospívání dívky. Sledujeme Ninu, která se postupně vymaňuje z vlivu okolí a sama nad ním získává kontrolu (byť násilnou cestou) a v závěru symbolicky uzavírá onu přeměnu v ženu (menstruací). _______ P.S: Námitky, že je film předvídatelný, vycházejí ze špatného přístupu k filmu, kdy má divák pocit, že nepředvídatelnost děje je nutnou podmínkou dobrého, či kvalitního zážitku z jeho sledování. Napětí v Černé labuti nevychází z očekávání "co přijde a jak to skončí", ale vyvěrá z neustálé divákovy nejistoty, co je skutečnost a co ne, která přetrvává i po, na první pohled interpretačně jasném, konečném záběru. (22.12.2010) (menej) (viac)

Jaká je souvislost mezi Černou labutí, pádem WTC a úbytkem tetovacích salónů v západní Evropě? Velká, protože zápas bílé a černé labutě, respektive úsilí Niny/Natálie probudit v sobě temné impulsivní vášně lze číst i jako obraz odreálněné společnosti, jíž se zoufale nedostává skutečných prožitků, čehož imperativem byl Klub rváčů. Sice dnes díky médiím víme, co se odehrává tisíce kilometrů od nás na druhém konci světa, ale nevíme, co se děje metr od nás a s námi. Uveďme si jako příklad fenomén cutters (osob, většinou žen, které trpí neodolatelným pokušením řezat se břitvou nebo se jinak zraňovat) coby zrcadlový odraz virtualizace našeho prostředí: není ničím jiným než zoufalým pokusem o návrat k naší tělesnosti a k body žánrům, jichž je melodramaticky hororově pornografická Černá labuť syntézou. Sebepoškozování ostrými předměty je proto nezbytné klást do protikladu ke klasickému tetování, které garantuje začlenění subjektu do (virtuálního) symbolického řádu — u cutters jde o pravý opak, totiž o podrobení si reality samotné. Sebepoškozování ostrým předmětem není ani tak projevem sebevražedných sklonů, výrazem touhy po sebezničení, jako spíše radikálním pokusem o (znovu)získání pevné pozice v rámci reality neboli (což je pouze jiný aspekt téhož jevu) o pevné zakotvení našeho ega v naší tělesné realitě, pokusem namířeným proti nesnesitelnému pocitu, že třeba ani vůbec neexistujeme. Cutters obvykle uvádějí, že při pohledu na horkou rudou krev valící se z ran, které si sami způsobili, se opět cítí živí, pevně ukotvení v realitě. A nevychází odsud snad srovnání útoku na Světové obchodní centrum, které narušilo „kansaskou idylu“, s nečekaným vpádem černé labutě do idylicky panenské sféry labutě bílé? Na zhroucení věží WTC lze klidně pohlížet jako na dramatické vyvrcholení „vášně pro reálno". Palčivá touha dostat se reálné věci až na kost skrze pavučinu falešných zdání, která konstituují naši realitu, vrcholí tedy v obdivu k reálnu jakožto čistému efektu zborcení obou věží předvádějící holou nepřioděnou skutečnost. Nejhorší americkou paranoidní noční můrou je zřejmě představa člověka žijícího v malém idylickém kalifornském městečku, v konzumním ráji, jehož z ničeho nic přepadne nepříjemný pocit, že svět, v němž žije, je falešný, pouhý spektákl, který ho má přesvědčit o tom, že žije ve skutečném světě, zatímco všichni lidé kolem něj jsou jen herci a komparsisté v gigantické show. Poslední variací na toto téma je film Petera Weiera Truman Show s Jimem Carreym v roli úředníka z malého města, který postupně přichází na to, že je ve skutečnosti hlavním protagonistou čtyřiadvacetihodinové televizní reality show: jeho rodné město je vybudováno uvnitř gigantického studia, kde ho bez přestání sledují kamery. ____ Nejpozoruhodnějším rysem Aronofskyho bijáku je nicméně to, jak přes zdánlivě povrchní děj nadvakrát klame tělem. V prvé řadě vepisuje dosti mazaným způsobem příběhovou osnovu Labutího jezera do celého filmu, do každičkého jeho koutu, čiliže prince neschopného se rozhodnout mezi bílou a černou labutí představuje Vincent Cassel, zlého čaroděje Rudovouse, který bílou labuť zakleje, zosobňuje Ninina matka, smyslnou Odílii Mila Kunis a panensky čistou bílou labuť balerína Nina žijící stále u své matky a toužící po lásce, jež jediná dokáže kletbu prolomit. O samotné představení tu jde ze všeho úplně nejméně, zápas se odehrává v životě, ne na jevišti. Za druhé existuje pozoruhodná paralela mezi osobním životem Portmanové a postavou Niny, možná ne tak očividná jako u Rourka ve Wrestlerovi, ale o to pádnější. Vždy dokonalá Nina, vždy dokonale připravená a odhodlaná, žel příliš racionální a pranic impulsivní či smyslná přesně kopíruje problém porcelánově chladné, odtažité krásy hlavní představitelky Natálie Portmanové. Podíváme-li se do tváře Natálie, vidíme tam dramatický rozpor – na jedné straně racionální, chytré oči studentky z Harvardu, na straně druhé smyslná ústa ženy vamp, jako by její tvář vznikla složením dvou jiných. Když chce svést Cassela a přinutit jej ke „správné volbě“, volí výraznou rtěnku a oči nechává být, když se stupňuje její šílenství, výrazná rtěnka zůstává, ale nadto se jejím očím propůjčuje punc iracionality zčervenáním bělimy. Klíčová pointa celého filmu je ta, že Natálie sama je taková labuť a všechny její přípravy na filmy a dřívější castingy připomínají příběh z Čajkovského Labutího jezera, které Aronofsky neomezil na samotné představení, ale rozlil jej a rozprostřel do celého filmu. Toto narativní sepjetí Labutího jezera s Černou labutí, respektive provázanost osudu skutečné Natálie a fiktivní Niny považuji za několikanásobně rafinovanější než běžnější způsob, který propojuje vnější s vnitřním stav hrdinů a událostí přes styl jako například výpravný expresionismus kladoucí hlavní akcent na korespondenci duše a výrazu postav, úzké chodby evokující stísňující neklid nebo těkavost kamery coby už poněkud profláklá analogie k mentálnímu stavu Bournea. (08.04.2011) (menej) (viac)