Sweeney Todd: Čertovský holič z Fleet Street

Sweeney Todd je filmem dlouhým, temným, brutálním, plným písní a bez humoru. Jestli mu něco chybí, pak právě ten humor. Pár potenciálních vtipů je ještě v prenatálním stádiu zazděno seriózně pojatým mordem či jinak „hnusnou“ scénou. Oslava morbidity byla v Burtonových předchozích snímcích únosná právě díky porci nadsázky, nabízí se ovšem otázka „může být film morbidní, když je zároveň vtipný?“, není právě tenhle nekompromisní přístup jedinou možnou cestou, kterak stvořit „ryzí“ oslavu temnoty? Ale pro koho by pak podobný film byl? Mám rád neveselé záležitosti, tahle je navíc výborně zrežírovaná a texty mnohých písní stojí za opakovaný poslech (-What is this? -Smells like piss!), ale kostra příběhu není zdaleka tak originální jako aranžmá, do nějž byla navlečena. Vlastně mě ani nezajímalo, jakým směrem se budou ubírat osudy hrdinů, jakkoliv byli sami o sobě svůdně nenormální. Depp dotáhnul postavu společenského vyděděnce k dokonalosti a jestli mi nepřipadalo zvláštní hluboce soucítit s chladnokrevým, psychicky labilním masovým vrahem, byla to hlavně jeho zásluha. A jde-li o makromasakrální finále, těžko si představit něco krutějšího a zároveň tak dojemného. Když nad tím tak přemýšlím, jde o první Burtonův film, který nechci vidět znovu... tedy, určitě jej nechci vidět znovu v nejbližších dnech – i sebeoslizlejší Timův zákusek je těžké odvrhnout navěky. 80% Zajímavé komentáře: hirnlego, Pacco, ScarPoul, Sobis87, DJ Obelix (08.02.2008)

Jsem chlapík celkem prostého hudebního vkusu, což se projevuje především jistými nároky na libozvučnost. V návaznosti na to musím říct, že Stephen Sondheim je asi blázen, a že do divadla bych na Sweeneyho Todda opravdu nešel. Nemůžu se vyhnout srovnání s přeskvělým Fantomem Opery Andrew Lloyda Webbera, který dokázal titulního démonického antihrdinu vybavit hudbou rovněž mrazivě děsivou a přitom podstatně poslouchatelnější než Sondheim, ale jemuž na druhou stranu Schumacherovo filmové zpracování dalo svou hooodně rozkolísanou kvalitou nepříjemnou kopačku na ledviny. Režisérské kvality Tima Burtona především co do obrazových kompozic nelze zpochybňovat a ani po Sweeney Toddovi pro to nebude sebenepatrnější záminka - kontrast barevňoučkého snu jako obvykle k sežrání příšerně vymóděné Heleny Bonham Carter se "špínou, hnusem a slizem" Londýna je sice tou největší, ale stále jen jednou z mnoha libovek, které zatím poslední Buřtoňovo dílo nabízí. Maličké postavičky v obřích, podivně pokřivených prostorech jsou přítomny i zde, takže tleskejme, jásejme, dokud je k tomu důvod. Ve scénách s otravným naivně pohádkovým (kupodivu příběh vpřed posunujícím) kníkáním zamilovaného námořníčka a jeho vybělené Zlatovlásky totiž tyhle důvody zalezou někam do kouta a budou se tvářit, že ty dva tragédy v životě neviděli. Což je mimochodem další důvod, proč bych se do tyjátru nešel ďábelsky oholit ani za to příslovečné zlaté prase. Čímž se dostáváme k dalšímu nezanedbatelnému aspektu této morbidní story - krve tu je jako z celého stáda prasat, a i když je to o něco nechutnější než ve Sleepy Hollow, pořád je to svým zvráceným způsobem legrando grando:) A závěrem nutno dodat, že přes to, co jsem napsal, není Sweeney Todd žádnou prvoplánově zábavnou podívanou, naopak - svým námětem a především závěrem, který je okamžitě po vyvrcholení příběhu utnut pomyslnou břitvou, dává divákovi nečekaný prostor pro úvahy namířené podobným směrem jako třeba v Oldboyovi. K hercům se nevyjadřuju proto, že hudebního sluchu mi nebylo naděleno příliš štědře a herecky je to jako obvykle;) Výsledek = 80% (10.08.2008)

Myslím si, že by výsledek byl stejně působivý i bez toho až příliš explicitního násilí (to mi prostě k Burtonovi neštymuje), ale jinak spokojenost. Burton zase válí, spousta jeho typického cynismu (zde na samé hranici absurdna) a jeho nezaměnitelná vizuální stylizace, to jsou věci, které se mi nikdy neomrzí. A ač je zde přítomná hudba bez výraznějšího melodického motivu, který byste si po filmu pobroukávali, poslouchala se fajn. Stejně jako Deppův zpěv-nezpěv, u něhož stoprocentně platí, že není potřeba bezchybně zvládat škálu oktáv a intonaci, stačí mít „dar zaujmout“ a mít příjemnou barvu hlasu a to Johnny bezezbytku splňuje (Civale!). Ale hlavní hvězdou tu je někdo jiný – úžasná Bonham-Carter, jejíž cynicky pragmatickou paní Lovett jsem si labužnicky užíval každou minutu. (10.02.2008)

Ďábelský holič mě natolik uchvátil, že jsem se na jeho osobnost šel podívat do kina dokonce dvakrát, a to už je co říct a myslím si, že se to už nikdy opakovat nebude. Po prvé jsme do kina s přítelkyní přišli natěšení a jelikož jsme přišli později, bylo o průser zaděláno, ale do příběhu jsme se v pohodě dostali, že jsme si ho i tak bez problémů vychutnali neskutečným způsobem. Když v jednom názvu totiž září dvojka Depp - Burton, neváháme a okamžitě to kempíme do kina. Musím jednoznačně souhlasit, že na tento film zaručeně oprávněně. Ten, kdo má ty dva rád, si i Sweeney Todd rozhodně oblíbí, i když je to muzikál. Každopádně hodně zvláštní muzikál, vhodný minimálně v Americe až od 18ti let a to v tom našem kině měli bez rozpaků nasolenou patnáctku. Jestli z toho bude problém, nebo ne, je už jejich věc, jasné je rozhodně jedno. Sweeney Todd, i když začíná vcelku rozvlekle, náhle spadne do temného hávu, který si Burton užívá a díky kterému pána režiséra žádali, ať trošku ubere...neubral. A dobře udělal. Tak to je pro mě tento muzikál nejlepším, který jsem kdy mohl vidět. Příběhově sice relativně průměrným, ale zpracováním skvostně nádherným a i když se mi soundtrack na první poslech nelíbil, po shlédnutí filmu jsem si ho ne zamiloval, ale přirostl mi k srdci poněkud více no a když do kina po pár dnech jdete znova na stejný film, tak není co řešit. Sweeney Todd je a možná nadosmrti bude jediný film, na kterém jsem byl v kině dvakrát, a to se cení. Takový film si to zaslouží. (10.02.2008)

Předem říkám, že Burtonovy filmy mě nikdy moc nelákaly a jeho tvorbu poznávám velice pozvolna. Ale tohle mi sedlo. Je to takové vcelku temné, hodně cynické, trochu zvrhlé, ale přitom zvláštím způsobem poutavé. Depp, Carter a Rickman odvádí na plátně slušnou práci, a to nejen po herecké, ale i pěvecké stránce (neříkám, že vše zazpívali super čistě, ale vzhledem k tomu, že byly ty songy dost složité na zazpívání a mnohdy nemelodické, tak je to pořád palec nahoru). Atmosféra ponurého a špinavého Londýna dýchá z každého záběru, spousta "oprávněně" zabitých lidí (no, pár z nich k tomu přišlo jak slepej k houslím, ale každý se potřebuje nějak uživit a když ty koláčky šly na dračku... ;-) ), k tomu již zmíněná zajímavá hudba, dobrá kamera a trochu divnej konec, ale vlastně proč ne (jen je škoda, že nebyla dovedena do konce milostná zápletka mezi Johannou a Anthonym). 4*, asi si na toho Burtona trochu víc posvítím ;-). (12.03.2010)