S Rozárkou

Člověk až žasne, kolik vynikajících filmů se válí v českých a slovenských filmových archívech. Jako tento psychologicko-poetický příběh podle námětu Vincenta Šikulu. Vypráví nám o vztahu sourozenců, duševně postižené Rozárky (výborně ztvárněnou Eliškou Balzerovou, tehdy ještě Havránkovou, pro kterou to byla první filmová role) a Ondreje (Milan Greguš). Zemře jim matka a Ondrejova žena chce dát Rozárku do ústavu, tak Ondrej s Rozárkou odejdou do domu, kde dříve býval jejich otec. Tam spolu žijí a odehrávají se různé lyrické pasáže, výborně nasnímané působivou kamerou. Všechno končí Ondrejovým rozhodnutím a Rozárku odvádí do ústavu. Vzpoměl jsem si na svoji babičku, která měla od mala také postiženou sestru, která na tom ovšem byla mnohem hůře, nemohla mluvit, nemohla se o sebe sama postarat, nemohla se vykoupat a rozuměla jen pár základním slovům. Babička, než aby ji dala do ústavu, tak o ni pečovala celej život, až do její smrti. Holt život je těžkej a rozhodnutí je na každým z nás. Ještě musím vzpomenout hudbu Luboše Fišera, která je tak působivá, tak nádherná, že si nedovedu představit k takovému snímku jinou hudbu. Luboš Fišer je prostě mistr nad mistry, což dokazuje v tomto filmu tolik různých hudebních motivů, některé připomínající jeho další filmy, ovšem do úplně jinak se rozvíjející hudební složky. Prostě a jasně - génius! (11.03.2011)

"Sojka, kde si? Tu som..." Po vizuální stránce je to docela pastva pro oči. A hudební kulisa  od mistra Fišera nemá též chybu. Po většinu času je romanticky jímavá (nejhezčí při sólu na foukací harmoniku), jindy úžasně hravá, aby pak klidně z čista jasna přešla do temné polohy. Prostě typický Fišer... A když se k tomu přidá velmi uvěřitelné herectví líbezné Elišky Balzerové v titulní roli duševně postižené dívky, měl jsem místy chuť dát tomuto televiznímu snímku i plný počet hvězdiček. Jen mi tam chyběl nějaký bližší vhled do Rozarčina jitra, aby člověk porozuměl tomu závěru. (04.06.2022)

Filmová báseň. Fascinujúce spárenie možností formálnych filmových prostriedkov v rámci televízie s lyrickými prvkami danými Šikulovou predlohou. Lyrizácia filmového jazyka v tradícii a duchu zlatého československého obdobia "šesťdesiatok" je v plnej stopáži použitá aj tu, v televíznom mikroklenote datujúcom svoj vznik do roku 1970. Scenáristický, režijný, herecký, hudobný... orgazmus. Televízna mágia. 85% (16.06.2011)

Natočený je tento téměř neznámý snímek krásně, některé záběry jsou na televizní film opravdu unikátní. Celé je to ale tak těžce přepoetizované, až za tím zcela zaniká všechno ostatní a film se tak mění pouze v jakýsi automat, střídající veselé a smutné obrázky s veselou a smutnou hudbou tak pravidelně, až je to časem únavné. Velmi příjemné na pohled a poslech, ovšem nic víc. (07.11.2014)

Nádherné poetické zpracování tklivého tématu, které místo psychologické sondy do vztahu samotářského muže ke své mentálně nevyspělé sestře nabízí působivé poetické obrazy plné nespoutanosti, touhy po lidské pospolitosti a s nádechem čehosi podstatného, co člověk v moderní společnosti již ztratil. Jen díky dětsky citlivé a vnímavé Rozárce (Balzerová jak ji neznáme) to může její bratr ještě na pár okamžiků spatřit, než ho přemůže únava ze silného pouta, které si k němu dívka vytvoří. V posledním záběru je opět plně připoután ke světu bez tajemství a prožitku. Horňák navazuje na nejlepší tradici českého a slovenského lyrismu a vytváří působivý svazek člověka s přírodou, jenž každou chvíli odlehčuje nápady hodnými Jakubiska či uvolněnosti Sladkých her minulého léta. Překvapivě netelevizní kamera a nadpozemská hudba Luboše Fišera, jenž pozvedá film na další úroveň jsou příslibem hlubokého zážitku. Ten ovšem trochu ruší mírná snaha o samoúčelnost a formální výstřelky, jež nemají nic společného s bezprostředním účinkem nenarušovaných scén. (23.12.2010)