Slečinky z Rochefortu

Demyho oslava života v jazzovém rytmu neponechává veškerý tanec na hercích. Tančí také kamera. Její stoupání, klesání a kroužení je částečně motivováno pohyby postav a částečně jde o muzikální exces. K prolnutí obou přístupů dochází hned v jednom z dlouhých úvodních záběrů, kdy kamera za využití postav coby záchytných bodů vpluje do místnosti, kde probíhá hodina baletu. ___ Demy na jedné straně vytěžuje rezervoár klasických hollywoodských muzikálů (citace z On the Town nebo Gentlemen Prefer Blondes, obsazení Kellyho), na straně druhé pastelovou idylu muzikálového světa narušuje nenápadným zrazováním žánrových konvencí. Netančí se vždy v přísně symetrických liniích a ve frontálně komponovaných záběrech. Demy dlouho nevydrží u jednoho úhlu, neustále nás upozorňuje na trojdimenzionalitu prostoru, a pro tanečníky není závazné respektování středu záběru. Obsesivní berkeleyovská symetričnost je zrcadlovým tancem blíženců naopak parodována. Celý příběh je ostatně vystavěn na zdvojování a párování (postav, barev, hudebních motivů). Hledají se protiklady, které by se přitahovaly. ___ Podstatná část filmu se oproti hollywoodské zvyklosti natáčela v reálech, díky čemu je například mizanscéna ve scénách z prosklené kavárny, kterou Demy využívá na způsob refrénu k rytmizaci vyprávění, velmi živá. Postavy zas harmonický svět sem tam nabourají replikou typu „Byl to hajzl“ nebo „(…)takže s vámi chceme spát“ a prostřednictvím novin do Rochefortu párkrát proniknou i dost ohavné zločiny (obětí jednoho z nich měla být žena s uměleckým jménem Lola, což je zřejmý odkaz k Demyho debutovému snímku). Mezi řádky je takto sebereflexivně přiznáváno, že lehkost podání pouze odvádí pozornost od závažných věcí, že jde o únik, a že si toho tvůrci jsou dobře vědomi. Balancování mezi stylizovaným a autentickým prostředí posiluje dojem, že fantazie a realita nemusí být oddělené. Mohou koexistovat. ___ Je na postavách, kdy se rozhodnou vtančit do říše snů. Nejuměleji působí muzikální čísla, ve kterých se – po vzoru raných, vaudevillových muzikálů – tančí na pódiích k tomu určených. Svoboda rozhodnutí se vytrácí, neboť nic jiného než zpívat a tančit se ve vymezeném prostoru dělat nedá. ___ Přes využívání zcizovacích efektů, které je mnohem méně lopotné než v některých filmech novovlnových režisérů, jsou Slečinky z Rochefortu zejména dvouhodinovým romantickým zasněním (zkrácení by neuškodilo). Demy nás zve do města, v němž se hyperrealistické barvy realistického prostředí přizpůsobují náladě postav, v němž nikdo nemá nikdy po ruce nebezpečnější nástroj než hudební, v němž se každý pohyb může lehce proměnit v tanec, a pro jehož obyvatele neexistuje (traumatizující) kolektivní paměť, ale pouze (rozradostňující) kolektivní píseň. Píseň, jež překlene rozdíly generační, genderové i povahové. Je to naivní. Ale povznášející. 75% (23.07.2013)

Svět Demyho muzikálů je plný lesklých, pohledných barviček a příběhů pomalu jako z nejkýčovitější červené knihovny. Ale zároveň je pro mě Jacques Demy výjimečným režisérem, který dokáže s kýčem pracovat nesmírně nápaditě a udělat z něj originální muzikál, dávat mu (tomu kýči i muzikálu) zase jednou trochu jinou podobu... a kdo by se vůbec z pánů pozastavoval nad nějakým kýčem, když zde běhá a tančí krásné lehkonohé stvoření jako Catherine Deneuve? :) Po melancholických Paraplíčkách ze Cherbourgu, byť mi přinesly kapánek silnější zážitek, přináší Demy v opětovné spolupráci s Michelem Legrandem divácky a posluchačsky mnohem vstřícnější kus. Muzikálový experiment se zpěvem úplně všech replik a dialogů je zde již povětšinou 3 roky starou minulostí a snad jen v jedné písni o vraždě uvedené v novinách si tvůrci na něj ještě chvíli vzpomenou a krátce zopakují. Tento kus míchající ve svém stylu šanson s rytmem swingu je především hravý a chytlavý. Srší náramně pozitivní náladou a množstvím nákažlivé energie. Potěšilo mě i hned dvojí velice netradiční hostování: v rámci muzikálu Michel Piccoli, o kterém jsem vůbec netušil, že umí tak hezky zpívat, v rámci francouzského filmu pak pořád šarmantní americký muzikálový klasik Gene Kelly. Za skvělý považuji nápad zapojit občas vedle zpěvu a tance do hry během muzikálových čísel (nečekaně) i hru na hudebních nástrojích, či prolínat v jedné části záběry několika postav ve stejnou dobu, u každé s jinou písní „na rtech“.  [85%] (29.11.2022)

Muzikál, který nijak nezakrývá svou kýčovitou nálož ani předvídatelnost příběhu opírajícího se o nejzaběhlejší klišé, ale přesto působí i na svůj věk stále svěže. Velkou roli hraje luxusní obsazení (Dorléacová dle mě trochu zastiňuje svoji slavnější sestru a opravdu zamrzí její předčasná smrt ve stejném roce), chytlavé písně, rozmáchlá choreografie a šarm ospalého městečka, kde se skoro zdá, že se všichni znají, ale přesto se po celý děj protagonisté, kteří by se měli setkat k uzoufání míjejí a ty co by se měli setkat s jednou ze sester jako na potvoru narazí na druhou, čímž je tématika dvojčat originálně využita. Film z něhož opravdu dýchá uvolněnost šedesátých let promíchaná s rozotidivnými vůněmi sladké Francie. (03.01.2011)

Nápověda, kdo všechno se mohl inspirovat Sedmikráskami, ale třeba i odkud čerpají Rebelové. Zde v dobovým designem prosyceném pojetí s přídavkem v Evropě dnes - a za oceánem už tehdy dávno - překonaných tanečních čísel (nejlepší asi Deneuvová, hoši /Jules a Jim/ pak nejen v tanci topornější), se zdůrazněním statusového významu motorového člunu. (30.03.2015)

Nehovorím, že neobľubujem muzikály, ale takýto gýčovitý prednes mi nesedí. Možno sa niekto po 50tich rokoch bude aj na LA LA LAND pozerať, tak ako ja na tieto SLEČINKY. Plno hudby a tanca, plno optimizmu a možno aj niekoľko ´´blbých´´ názorov na život. To sú tieto SLEČINKY. Pre mnohých je to kult, zrejme ide o dobových divákov, ja som sa v tom nenašiel. A to pritom samotná hudba ( hlavne veleznáma hlavná theme ) je naozaj ohromná. Len tie tanečky, akokoľvek sú dobre choreografované, tanečníkom a tanečníčkam asi veľa nehovorí spoločný synchronizácia a tak to celé vyzerá dosť amatérsky. Suma sumárum, podpriemer muzikálovej odnože hudobného žánru. (25.08.2018)