Peppermint frappé

Pedro Almodóvar nevyrostl na zelené louce, a Carlos Saura je taky ze Španělska... K filmu: jednoduše, výstižně, překvapivě, drsně, jen to chce neznat předem pointu. Pan Saura bude ozdobou letošní Letní filmové školy, a protože můj čas je omezený a dal jsem v programu (ač nerad) přednost polskému Wymyku, tak tenhle film je pro mě prologem letošní LFŠ. Nejsem umělec ani filmový teoretik, takže nemůžu hodnotně porovnat styl obou režisérů (Almodóvar, Saura), nicméně kamera ve Peppermint Frappé mi hodně připomněla obrazy, jaké používá Pedro. A to i přesto, že kameraman Luis Cuadrado umřel v roce 1980, a tak nemá s filmy rodáka z Calzada de Calatrava nic společného. Ale tím jsem zase u první věty... (07.07.2012)

Skvělá studie fetišistické posedlosti, jež se brání výstřelkům šedesátých let a sází spíše na sílu tradice (jež je však v jistém ohlledu kritizována), hlubokou psychologii a neextrémní formu. Vznikl tak snímek s nadčasovou platností a působivostí, jež je v prvním plánu dosti uvolněný, ale v podloží vzbuzuje silné znepokojení a smutek. I v tom je právě to něco bunuelovského, jež je v tomto snímku dedikovanému tomuto velkému tvůrci ne zrovna nejpřímočařejší cestou dosaženo - i v tom tkví jeho hodnota. (25.11.2012)

On ten film je skutečně velmi dobře natočený. A přirovnání k Bunuelovi je, myslím, naprosto na svém místě. Ale mám osobně s tímhle filmem trochu problém a to, že příběh je velmi předvídatelný, což se Saura ani nesnáží nějak zkomplikovávat (těžko říct, zda tomu tak bylo vždycky, nebo je to dílem času a "poučenějších diváků"). Každopádně oceňuji humor, kterého je ve filmu spousta, ač by film jistě fungoval i bez něj, a důraz na estetičnost, což tak nějak asi spojuje téma a formu v ten hezky jednolitý celek. (05.08.2012)

Paní Geraldine mě kdysi okouzlila v Chaplinovi a budu ji milovat navždy. A s panem Vázquezem tvoří dokonalý pár. Že je jeho úchyl příliš veselý? Kdo někdy potkal nějakého psychopata, ví, že většinou to nebývají na první pohled vzteklí lidé s rozcuchanými vlasy, pěnou u huby a lopatou v ruce. Tenhle je tak sympatický, že mu člověk drží palce, aby mu to klaplo. A co. Čtyři a půl. (31.07.2012)

Carlos Saura Luisi Buňuelovi. Film, kterým uvádí do svého díla Geraldinu Chaplin a to hned programaticky: V dalších filmech jen naznačovaná dvojakost její postavy (srov. zvl. barvu vlasů ve "Stresu ve třech") je zde explikována na dvou protichůdných postavách, ponenáhlu se sbližujícíh v procesu vzájemné likvidace prostřednictvím ústřední mužské postavy, v jejímž nitru dlí ještě třetí Geraldina jako předobraz obou reálných. Nelze zjistit, zda onou záhadnou bubenicí byla Elena nebo Ana či nějaká jiná dívka, jen se mihnuvší a zanechavší hlubokou plodnou stopu jako "pravzpomínka". Nelze ani zjistit, zda tato dívka skutečně existovala nebo zda jde o falešnou vzpomínku, zhmotnělou z Juliánova nevědomí. Nezáleží na tom. Obraz bubenice je fascinující. Už proto není možné postavu Juliána vyčerpat definicí "manipulativní úchyl", byť jako takový je předveden mistrně a López Vázqez při jeho ztvárnění skutečně exceluje. Důležitější než psychologie jednotlivých postav (z nichž Juliánova je zde samozřejmě klíčová) je komplikovaný proces, který se mezi nimi odehrává. Ostatně pokud jde o zubařovu úchylnost, důraz je spíš na jeho normálnosti, spořádanosti, jakož i na tom, jak má všechny komponenty života pěkně srovnány - viz např. přechod z ordinace jedinými dveřmi do soukromí bytu, zde vedle sebe kulečník, domácí oltář, hambaté časopisy i veslařský trenažér - vše má své místo. Nic z mnou napsaného ale nemá popírat relevantnost komentářů kobejnova a Sandiegova. (Ostatně myslím, že i zastánci společensko-politické alegorie v exegesi Saurových filmů by si zde mohli právem přijít na své, museli by se však spustit hlouběji než obvykle.) O vysvětlení jistých typických specifik španělské filmové tvorby se pokouší troxor. Komentář PollyJean je mimo jiné cenný připomenutím některých výrazných motivů, s nimiž se setkáváme i v dalších Saurových snímcích. (28.05.2015)