Exil

Zpočátku kdy sledujeme ústřední dvojici, film ubíhá příjemným tempem, ale zhruba od poloviny se režisér až příliš nechává unést hudbou a tancem. Film klade na můj vkus, až příliš velký důraz na uměleckou stránku a např. zobrazování nahoty bylo celkem samoůčelné a nicneříkající. Hlavní herečka podala sympatický výkon a scénka na fotbalovém hřišti byla díky ní nejlepším momentem filmu.. Při odchodu z kina jeden mladý muž pronesl ke své přítelkyni větu "Musel jsem se hodně držet, abych se nepodíval na hodinky, no to bych se hrozně shodil." (29.12.2004)

tenhle film určitě stojí za vidění, zvláště hledáte-li někdy sami svoje kořeny... málokdo z nás je má sice v alžírsku, ale pocit, že nepatříte ani na jedno místo, to už může být obecně platnější zkušenost. ústřední pár proplouvá svou cestou zvláštním tempem, hudba tu hraje skutečně primární roli - a stojí za to. závěrečná scéna (která je skutečně nekonečná, ovšem nikoliv bezdůvodně) a epilog nechávají diváka trochu v rozpacích: mnoho se nedozví. je na každém, aby si z příběhu vybral to své. osobně se mi moc nelíbila hlavní hrdinka, naima - nějak jsem jí nevěřil její třeštění a "impulzivnost", přišlo mi to přehrávané. naopak romain duris byl výborný... a být holkou, tak se určitě nadchnu ještě víc :) shrnuto - zajímavé, i když asi nijak převratné. ale divím se, že to u nás prošumělo úplně ignorované diváky ;) 4 recenze a jen 5 hodnocení?? (30.12.2004)

Gatlifovy etnické příběhy mě dosud nijak zvlášť nezaujaly, ale tahle potrhlá road-movie to změnila. Může za to podstatnou měrou ústřední herecký pár a perfektně využitá hudba. I tak by to bylo za tři, kdyby mě nedostala nejdelší scéna celého filmu – rituální očistný tanec připomínající epileptický záchvat. Dvojice, která předtím poslouchala něco mezi hip-hopem a nabeatovanou world music, došla k hudebnímu zážitku, jaký ani ta nejalternativnější evropská hudba nenabízí a já na to koukal málem hypnotizovaně a podupával si nohama do rytmu. Dokonalý úlet. (25.01.2005)

Výborně vybraná hudba, která je ve filmu všudypřítomná. Pokud není jiná příležitost k tomu, aby něco na plátně hrálo, pustí si hlavní hrdinové aspoň walkmana. I jinak je Exil pozoruhodnej a svébytnej příběh o "cestě domů", když už si žádné "doma" vlastně ani nepamatujeme. Některý scény jsou hodně působivý a (nejen) pro Evropana vlastně poučný. A Tony Gatlif pocitům svých hrdinů očividně rozumí. On sám se při natáčení filmu vrátil do rodného Alžírska po dlouhých letech, a z filmu je cítit, že ví, co chce říct (a protože vyslovit něco takovýho je téměř nemožný, říká to tak, jak to umí nejlíp - obrazem a hudbou). (13.12.2006)

Ačkoliv všichni z Alžíru utíkají za svobodou a nadějí do Evropy, dvojici Zana a Naimu táhnou rodné kořeny opačně. Jejich svoboda spočívá spíše ve vzpomínkách, tedy alespoň Zanova. Naima si už tolik jistá není - a nejenom tím, kde nebýt cizinkou. K Tony Gatlifovy neodmyslitelně patří svoboda duše, léto, cikáni a snědý Romain Duris (že by jeho alter ego?). Ovšem neodmyslitelným prvkem všech jeho filmů je hudba - a nejen díky ní mám jeho filmy rád. Směsice cikánských, alžírských i tanečních písniček zní překvapivě stejně (čímž nám snad dává najevo, že kořeny máme všichni spíše v sobě), ať už jste u sebe na gauči či tisíce kilometrů daleko. Chvílemi mne hudba dostávala do tranzu, stejně jako výtečnou a živočišnou Naimu v závěru filmu. Ačkoliv film občas ztrácel rytmus a směr, stejně jako naši hrdinové při plavbě do Alžíru, tak já jim to odpustím, protože se také rád ztrácím. 70% film, 100% soundtrack. (31.01.2009)