Pomaľované vtáča

Velmi syrový snímek, který je dobré si pustit pouze ve chvíli, že na něj máte vyloženě náladu. V opačném případě na vás totiž nezapůsobí tak, jak by mohl a jaký potenciál k tomu v sobě má. Docela mě i mrzí, že Nabarvené ptáče nezabojovalo o Oscary, neboť dle mého názoru by si sošku zasloužilo. Knižní předlohu jsem nečetl, takže nesrovnávám, hodnotím pouze film. Nebudu ani řešit, zda Jerzy Kosiński vskutku něco obdobného zažil či si příběh zcela vymyslel. Není to podstatné. Marhoulův film je dechberoucí podívanou, přehlídkou krutostí, primitivismu, barbarství a zároveň studií o vlivu zrůdností a války na psychiku malého chlapce. Nelze si zde nevzpomenout na unikátní legendu Jdi a dívej se, případně jiné počiny, které jsou tu uvedené v sekci "Podobné filmy", namátkou např. Z Paříže do Paříže. Nabarvené ptáče zaujme a příběhově (vizuálně) umocní i černobílé zpracování, filmové lokace, herecké výkony i obecně zdařilé zpracování. Řada scén a výjevů divákovi jistě utkví v paměti na hodně dlouhou dobu. Nemám zkrátka výtky a dávám plný počet! Za mě je tohle opravdu brilantně odvedená filmařina a jeden z nejpovedenějších českých (velko)filmů, resp. filmů s mezinárodním obsazením a ambicí dostat se dál než jen za hranice naší zemičky. (01.01.2021)

Režisér Marhoul se po tvůrčí stránce rozhodl vylézt na osmitisícovku a ještě o kousek výš. Točit takovouto formou dle mého vyžaduje buďto velké zkušenosti nebo přirozeného "vláčilovského" génia. Ani jedno hlavní tvůrce tohoto projektu žel nemá. Osobně jsem skutečně čekal silnější a hlavně originálnější záležitost a to po všech stránkách. Styl vyprávění je skoro až tuctový, příběh ledabyle poskládaný a dokonce je zde i pár doslovně (obrazově) převzatých scén z nejen československých filmových klasik, casting bych označil za poněkud zvláštní (jaké herce vedle sebe nakonec režisér postavil) a celkové zobrazení temna a zvrácenosti lidské duše, ve zvrácené době, jež chvílemi připomíná spíše středověk, je ukázáno poněkud jinak, než jsem se domníval, stejně tak ztráta identity, prostoty i nevinnosti ze začátku neposkvrněného dítěte. Celkový obraz filmu je pro mě až moc uhlazený a konkrétní, jaksi příliš připravený, ty emoce do mě moc nešly, přitom je jich film plný. Každopádně další, tentokráte znatelně větší, krok k tomu, abychom se výrazně přiblížili východním i západním filmařským kolegům, byl učiněn, musel se toho zhostit někdo starší, ale dokázal, že to jde i jinak, možná i těch peněz by mohlo být příště méně a přesto více té muziky, jak se u nás říká. Nicméně za mě bez diskuze velký respekt plus mé skromné, ale upřímné ocenění za tento počin v podobě hodnocení. [Kino Citadela - Litvínov] (13.09.2019)

JOSKA. Dobře jsem si vybrala svůj nick pro místní účely. Učinila jsem tak před dávnými lety, neboť jsem vizionářsky tušila, že pan režisér nám má co velkého říct a nyní jsem na to patřičně hrdá! :) Posledních 50 let nebylo v našich končinách natočeno nic obdobného. Od Démantů noci a Markety Lazarové až Ptáče na mě má podobně intenzívní dopad. Smekám před Václavem Marhoulem a přeji mu s filmem všechny myslitelné úspěchy. Ode mě symbolického soukromého Oscara má, stejně tak úžasný Vladimír Smutný, famózní Péťa Kotlár, výprava, kostýmy, zvuk, střih i každý jeden, kdo se na plátně byť jen mihnul. Naši heci v epizodních rolích se v pohodě rovnali takovým kalibrům jako je Harvey, Julian, Udo nebo Stellan. A to svědčí o vytříbeném výběru. Knihu jsem četla, k filmové adaptaci nemám výhrad. Pokládala jsem ji totiž za nenatočitelnou... P.S.: velmi mě potěšilo obsazení mého oblíbence Martina Nahálky a Jitka Čvančarová? V roli byla senzační a závěrečná píseň? Ta mi vyrazila dech. K tolik medializované krutosti snímku: Volyň mě vystrašila víc, ale ano, přiznávám, 4x jsem zavřela oči. Na pár vteřin. Takže v klidu. (19.09.2019)

(75%) Vloni v září jsem dlouho váhal, jestli na to zajít do kina, nakonec jsem to vzdal. No a nyní po cca půl roce jsem si to pustil z pohodlí domova. Ve finále jsem z toho měl vesměs kladné pocity. Dlouhá stopáž 169 min mi utekla jak voda až na posledních cca 50min – tam už pokleslo dost tempo a nebylo to už ono, včetně divného menšího rozuzlení na konci. Po dějové a vůbec nějaké té dramatické stránce je to dost suché, ale v tomto případě mi to nevadilo. Malý židovský chlapec se posouval z bodu A do bodu B a tak to bylo až do konce filmu. Občas mi to přišlo takové moc náhodné, jak střídal ty místa, ale moc jsem o tom nepřemýšlel. Násilné a nechutné scény? Ano, byly zde, ale že by to bylo až tak brutální, aby diváci odcházeli z kina? Přijde na to, samozřejmě jakou má člověk povahu, ale já to přežil bez úhony a to jsem se cítil hůř v jiných filmech, které byly dokonce smyšlené (bez skutečné události), takže asi tak. Takže jednotlivé scény, krutost lidí – co vše dovedli – to se dá opravdu vyzdvihnout, to mě zaujalo. Byla špičková i vizuální stránka, kamera, stíny barev a jednotlivých pohledů přírody, detailů obilí apod. Dojmy z postavy židovského hocha mám rozporuplné. Ale chápu, že žil v téhle době, takže z toho se mi v hlavě rodí myšlenka: Zlo způsobuje zlo. Nebudu ani rozebírat jednotlivé postavy, snad každý svou úlohu zvládl dostatečně. Jak už jsem psal ze začátku, poslední cca třetina snímku mě už tolik nebrala, možná asi ani to prostředí ve kterém se ten onen chlapec nacházel. Přeci jen jsem ocenil opuštěnější komunity, které filmu dodávali depresivnější pohled. Celkově se dívám na NABARVENÉ PTÁČE nezaujatě, ani předlohu jsem nečetl. Něco tomu rozhodně chybí, opakovaně si to pouštět nebudu, ale ocenit to určitě můžu, ztráta času to nebyla. Nevadilo mi, že to bylo dlouhé, černobílé, násilné, kruté a bez pořádného příběhu a pointy na konci. Režisér své ocenění určitě získal právem. Je mi jasné, že se najdou spokojenější diváci, ale třeba i ti kritičtější. (28.03.2020)

Kontroverze kolem Nabarveného ptáčete je podle mě z velké části nafouknutá bublina a myslím, že ti odcházející diváci v Benátkách odcházeli hlavně proto, že se nudili a nebyl to film pro ně, jenže když se jich někdo zeptal na důvod, prostě se nechtěli ztrapnit a vymluvili se na nesnesitelnou brutalitu a už to bylo. Neříkám, že je film příjemná podívaná, to rozhodně není, ale je to skvělá podívaná a Václav Marhoul má rozum. Na plátně se tedy sice dějí ošklivé věci, nicméně skoro nikdy není zapotřebí je ukazovat přímo se snahou co nejvíce šokovat, mnohokrát je dokonce nepříjemnější to ticho před bouří, případně pouhý zvuk něčeho, co se právě odehrává mimo záběr. Asi nejvíce se mi na Nabarveném ptáčeti ale líbí, že je to stoprocentní světový film, ačkoliv se jím snad ani nesnaží být. Neexhibuje, soustředí se pořád na to, aby odvyprávěl špinavý příběh o cestě ze tmy na světlo, k čemuž mu výborní herci pomáhají stejně jako úchvatná kamera Vladimíra Smutného a Marhoulova vláčilovská režie. Není to pro každého, ale to je přece v pořádku. (16.09.2019)