Pomaľované vtáča

O žádném českém filmu se už u nás, natož v zahraničí, nemluvilo tak moc jako právě o Ptáčeti. Nejvíc bylo omíláno odcházení diváků ze sálu pro psychické nezvládnutí brutálních scén. Musím říct, že to budilo mou zvědavost. Co se po 8 hrozných, Saló aneb 120 dnech Sodomy, Sophiině volbě dá ukázat za fyzické a psychické mučení, aby to dnešního diváka tak moc konsternovalo? Přiznejme, že nic. Ne, že by tu násilí nebylo. Je, je ho hodně a často v podobě brutální tak, že odvracíte oči. Jenže ono ve skutečnosti není od čeho. Všechno hrozné, co se děje, se ve skutečnosti děje jen v mysli diváka. Strašné na tom není to, že to je ve filmu a je to ukázáno na plátně (popsáno v knize), strašné je to, že vše, co ve filmu je, se někdy někde stalo. Dobrá, nebudu přehánět, nevím, zda někdy někde někomu upálili fretku. Pozéři si ovšem zapózovat musí a my ostatní jim to velkodušně přejeme, neb i my máme své slabosti a libůstky (to neni plural majestaticus, samovolně se jmenuji mluvčí těch, kdo neomdleli, neodešli a jsou si vědomi, že občas reagují jinak, než mnoho až většina jiných). Ptáče ale není o násilí. Je o celém spektru emocí a citů včetně lasky a soucitu. Otázkou je, zda bez hrozby trestu bude většina lidí spíš velkodušně shovívavá, laskavá a dobrá, nebo zda při střetu s neznámým či osobně nepohodlným (jak jinak označit sexuální zasvěcení nezletilců místní divou ženou?) by každý jeden z nás nevyjevil své kruté já a nehodil pomyslným kamenem, nebo si aspoň pokrytecky neodplivl (přičemž by si zrovna v tomto konkrétním případě v duchu pragmaticky řekl - no, aspoň kluk ušetřil za bordel). Jsouc přehlcena zvuky, byla jsem ráda, že film není ukecaný, neb mi při všedních ni nevšedních počinech za zády nehude hudec natož symfoňák, nepostrádala jsem hudbu. Myslím, že zde naopak ticho, je-li tichem stav bez hudby, umocňovalo pocity z viděného. O to víc pak vyzní nádherná závěrečná píseň Horchat hai caliptus, která se v mé osobní hitparádě usadila na momentální první místo a v mé osobní hitparádě už zůstane. Abych srovnala nesrovnatelné. Nedávno jsem viděla film o hudbě Zrodila se hvězda. Z toho filmu mi v hlavě uvízlo pár textů, ale z hudby ani nota. Lepší jedna dobrá píseň, než hudební film, kde ta hudba stojí za hovno. (20.09.2019)

Knihu Běž, chlapče, běž napsal polský spisovatel Uri Orlev podle svých vzpomínek. Pojednává o jeho životě, kdy utekl spolu s ostatními dětmi z transportu a pak se prodíral sám životem. Potkával lidi laskavé a ochotné pomoci i ty méně ochotné. Nabarvené ptáče je fikcí, Běž, chlapče, běž je podle skutečnosti, v tom je zásadní rozdíl. Překvapuje mě, že Jerzy Kosiński, který je autorem humorného laskavého příběhu Byl jsem při tom, napsal tento brutální kousek, kde se to hemží lidskými hyenami, kteří týrají malého chlapce, zabíjejí zvířata i sebe navzájem. Ze snímku doslova kape brutalita a koncentrovaná deprese. Pokud toto byl záměr, pak se jedná o zdařilý snímek. Václav Marhoul zřejmě zatoužil natočit průlomový snímek, který bude konkurovat Markétě Lazarové. Působí to na mne dojmem, že chtěl natočit hodně úspěšný film, ale tato snaha je příliš zřejmá. Na snímku je patrný velkorysý rozpočet, který umožnil i mezinárodní obsazení, dobré lokace i perfektní kameru. Často je zmiňovaná nadbytečná stopáž, ta mi nevadila, spíš jsem vnitřně zápasila s obsahem. Nemyslím si, že by se mělo zapomínat na bezpráví a utrpení. Otázkou je, zda toto vrstvení násilí a nechutností je tou správnou formou. Vykreslování brutálních scén nastavuje zrcadlo do nitra tvůrce. Nemyslím si, že by se měly špatné věci přehlížet, otázkou je, zda tento způsob vyprávění k dobru věci. Po filmařské stránce nelze nic vytknout, leč obsah je pro mě těžko uvěřitelný. Líčení temnoty nemá být samoúčelné. Není všechno růžové, Marhoulovo ptáče je barveno na černo. Pouze na černo. Malá jiskřička na konci nedokázala přebít přechozí požáry. Přelom v české kinematografii se nekonal. (09.03.2021)

Takhle ambiciózních velkých filmů bychom měli mít jako česká kinematografie ideálně alespoň pár do roka, pak by z jednoho Nabarveného ptáčete nemuselo být takové haló. Ale když holt nemáme, a Marhoul je s tímto dílem objektivně o dva parníky před jakoukoli českou konkurencí z poslední doby, tak se zkrátka nedá svítit. Velký, stylový film, světové úrovně. Na pětihvězdu jsem si to neužil, protože se to příliš "užít" ani nedá. Je to spíš vyčerpávající. Ale uznalá čtyřhvězda bezpochyby. Nicméně, tvořit kolem toho filmu mediální auru až nějakého exploatačního válečného hororu je neskutečně absurdní. Jasně, dějou se tu otřesné a zrůdné věci, Marhoul k nim ale přistupuje velmi decentně až cudně. A pokud někdy až hysterické ohlasy z Benátek o něčem vypovídají, tak jedině o tom, že snobové z těchdle velkých festivalů rádi sklouzávají k laciným titulkům ... a že hovno vydrží. (12.09.2019)

JOSKA. Dobře jsem si vybrala svůj nick pro místní účely. Učinila jsem tak před dávnými lety, neboť jsem vizionářsky tušila, že pan režisér nám má co velkého říct a nyní jsem na to patřičně hrdá! :) Posledních 50 let nebylo v našich končinách natočeno nic obdobného. Od Démantů noci a Markety Lazarové až Ptáče na mě má podobně intenzívní dopad. Smekám před Václavem Marhoulem a přeji mu s filmem všechny myslitelné úspěchy. Ode mě symbolického soukromého Oscara má, stejně tak úžasný Vladimír Smutný, famózní Péťa Kotlár, výprava, kostýmy, zvuk, střih i každý jeden, kdo se na plátně byť jen mihnul. Naši heci v epizodních rolích se v pohodě rovnali takovým kalibrům jako je Harvey, Julian, Udo nebo Stellan. A to svědčí o vytříbeném výběru. Knihu jsem četla, k filmové adaptaci nemám výhrad. Pokládala jsem ji totiž za nenatočitelnou... P.S.: velmi mě potěšilo obsazení mého oblíbence Martina Nahálky a Jitka Čvančarová? V roli byla senzační a závěrečná píseň? Ta mi vyrazila dech. K tolik medializované krutosti snímku: Volyň mě vystrašila víc, ale ano, přiznávám, 4x jsem zavřela oči. Na pár vteřin. Takže v klidu. (19.09.2019)

Film, zachráněný kameramanskou prací “s černobílem”, rámováním a svícením. A produkčním vystižením doby kulisama a kostýmama. Vypravěčskou strukturou však naprosto jednotvárný, postrádající dramatický oblouk, uměleckou symboliku, sofistikovanější střihové postupy i vnitržní emocionální vývoj, který mu mohla aspoň částečně dodat (pohříchu naprosto absentující) hudba. Nabarvenému ptáčeti chybí většina toho, co jeho typ filmu potřebuje. Postavy mají výstižné tváře, ale setrvají pouze pár minut, většinou téměř nepromluví, a filmu nic nedají. Pouze svojí hnusotou přispějí k další a další předčasné ztrátě nevinnosti kluka v ošklivém prostředí. A že to celé má být právě o oné ztrátě, pochopíme až z posledních pár minut, po téměř třech hodinách monotónního kupení stejně vypadajících a vyznívajících epizodek na sebe. (13.09.2019)