Boj o Moskvu

Ačkoliv ideologicky je to dnes zcela jinde, z hlediska zobrazení války Německo - Sovětský svaz v letech 1941 a dalších jde o klíčové monumentální filmové dílo, dosti plasticky a detailně i vcelku ukazující, co se vlastně dělo. Zatímco první díl (Agrese) by zasloužil výrazně prostříhat, druhý díl (Tajfun) má napětí a je plně sledovatelný i pro současného diváka. Co se týče (oprávněných) námitek o zkreslení historie, tak TOHLE je historie - podaná tak, jak ji viděli či měli vidět v roce 1985 všichni obyvatelé Sovětského bloku (a to bylo už 30 let po odhalení a odsouzení Stalinova kultu osobnosti). Trailer: http://www.youtube.com/watch?v=JXRbx05qXYU&feature=related (18.02.2009)

Nejde ani tak o drama, jako spíš o stylizovanou hranou kroniku z Velké vlastenecké války. Snímek samozřejmě odráží  tehdejší sovětskou optiku válečných událostí, stejně jako západní válečné filmy zase odrážejí západní optiku. Každý přístup přikrašluje něco jiného, něco jiného zamlčuje a něco jiného si přizpůsobuje svým ideologickým potřebám. Navíc s časem se optika nahlížení historických událostí v jakémkoliv politickém systému postupně mění a posouvá,  přičemž ani nemusí být uniformní. O různé výklady dějin se vědci přou neustále, tak proč ne umělci. Je pouze na divákovi, aby vše nebaštil i s chlupama a dokázal oddělit fakta od fikce či jejich záměrného posunu nebo příslušného přibarvení. Každopádně jde o velkolepou filmovou epopej, která podává hodně plastický obraz válečných událostí, jenž si neškodí občas připomenout, ať už v tomto či jiných podáních. (17.02.2023)

Sovětský válečný velkofilm je vlastně diagnóza a pokud padne jméno Ozerov, jsou bezpředmětné naděje, že by film nemusel být patetický, tendenční a těžkopádný. Ale ano, jako symbol sovětské válečné kinematografie a oficiálního výkladu válečných událostí má smysl film zhlédnout, ovšem předtím doporučuju co nejvíce načíst, aby divák pochopil, kde ho Ozerov tahá za nos. Ozerov každopádně může nabídnout takové množství válečné techniky a komparzu, že se o tom jeho kolegům nesnilo. Jenže opět se ukazuje, jak neobratný a nenápaditý režisér ve skutečnosti byl. Choreografie jeho bitev je strnulá, práce s historickými fakty v lepším případě účelová, v horším až nechutně manipulativní. Katastrofální rozhodnutí jsou vydávána za taktické vítězství, pohrdání lidmi a brutalita za hrdinství. Čím větší znalosti o 2. světové válce máte, tím víc vás zarazí, co všechno Ozerov vynechal a překroutil. Celé jeho dílo by si zasloužilo pořádnou polemiku a přehodnocení. Dosud těží z nostalgie pamětníků a okouzlení fanoušků válečné techniky. Celkový dojem: 25 %. (19.04.2018)

I. Část - AGRESE. Další výpravný epos od Ozerova, který se zaměřuje na první rok tažení proti Sovětskému svazu v roce 1941. První část ukazuje příčiny útoku, samotný útok 22. června a končí v září 1941. Jelikož je film z pozdní doby, není zde vidět až tak moc rudá propaganda, na kterou jsme byli zvyklí v sedmdesátých letech, nicméně politická stránka je ukázána podle tehdejšího smýšlení východního bloku. Celkem s přehledem ukazuje veškeré hlavní události z pohledu hlavních protagonistů. O technice se nemá cenu bavit, protože je zde možné vidět fakt všelicos. Ale mohutnost tankových bitev je úžasná. II. Část - TAJFUN. Závěrečná část začíná přímým útokem na Moskvu a končí sovětskou protiofenzivou v prosinci 1941. Je více vojenská, se spoustou velkých bitev a musím říct, že i záživnější než Agrese. Místa na propagandu tu moc není, což není na škodu. Původně jsem plánoval dát průměr, ale po druhé epoše tu jednu hvězdu přidám. (28.07.2015)

Z filmu sa valí toľko pátosu, ako sme dnes zvyknutí z amerických filmov o hrdinských američanoch, čo oslobodzujú svoje kolónie po celom svete. Taká bola doba a tvorcovia museli urobiť to, čo si vedenie strany objednalo. Len ma prekvapilo, ako sa aj v roku 1985, dávno po prevalení kultu osobnosti, zobrazuje Stalin ako dobrý báťuška družne diskutujúci so svojimi generálmi alebo sŕkajúci čaj s ovocím. Mal by som chuť dať odpad, ale to by si tvorcovia nezaslúžili, lebo sú tam aj dobre zahrané a spracované scény, buď z boja alebo zo života bežných vojakov. A naopak, scény z generálnych štábov sovietskych alebo aj nemeckých sú vrcholom umelosti, aranžovanosti, tie asi režírovalo čisto politické byro a tak sa aj ponechali. Mali by prinášať pohľad do zákulisia, ale dojem je celkom opačný, ani nie dokumentárny, ani nie hraný, celkovo nijaký, len je jasné, že takto to nebolo. Plusom je akurát to, že Nemci hovoria po nemecky, Angličania po anglicky a Rusi v dabingu po česky. Množstvo faktov, čo sa z filmu hrnie na diváka o počtoch tankov, vojakov a samopalov by bolo veľa aj na celú učebnicu dejepisu. (26.04.2015)