Písečná žena
Suna no onna
Woman of the Dunes
Woman in the Dunes
Obsahy(1)
V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (Letní filmová škola)
Videá (2)
Recenzie (87)
Omračujúci director´s cut je v istom zmysle aj metaforou človeka, ktorý sa piesočnatým svahom hrabe na pyramídu Maslowovej hierarchie potrieb. Pritom to najzákladnejšie, čo by mu možno na celý naplnený život stačilo, má samozrejme úplne dole. Ak vylezie nahor, nájde sebarealizáciu. Môže oboznámiť svet s novým systémom kondenzačnej studne, možno po ňom pomenujú chrobáka. Ale dole je žena, ku ktorej síce prišiel ako slepé kura k zrnu, lenže to neznižuje veľkosť a dôležitosť tohto nálezu. K sledovaniu si nezabudnite vziať fľašu vody. Vojnové bubny v čase od druhej hodiny privodzujú tranz. All inclusive filmový zážitok. ()
Pre filmového kritika povinných 5*. Ten film je perfektne natočený, audiovizuálna žranica a nenudí. Lenže - som len malý horrible - mám rád povrchné veci, pekné baby, peknú hudbu, príšery. A za dve a pol hodiny piesku som už malinko strácal pozornosť. Ale len pre tú stopáž, inak mi to prišlo až prekvapivo zábavné, hlavne v porovnaní s Tešigaharovým debutom, ktorý bol … no skrátka debut. ()
Člověk ubitý zběsilým tempem současnosti u filmů odpočívá. Nehledá zrcadlo, ani pokřivené... chce nejraději hollywoodské pohádky o životě, jaký nikdy nebyl a není. V tomto filmu... dojde k čelnímu nárazu na realitu... upadnete do pasti, z které není úniku... a vidíte, že to je vlastně váš život, na který se valí písek z okolí, a musíte hrabat a hrabat a hrabat... ()
Aj u tohto filmu som si musel na reprízu počkať pekných pár rokov. Aj tak som sa dostal iba k verzii s anglickými titulkami, ale keďže obe knihy Kobó Abého mám doma a poznám ich obsah, nemal som problém pripomenúť si niekdajší zážitok a opätovne sa pokochať na príbehu, v ktorom piesok určuje všetko a pritom to nie je o piesku. Tešigaharov film je divácky vďačný tým, že pripúšťa množstvo najrôznejších interpretácií, ktorých autori sa môžu domnievať, že práve tá ich je najsprávnejšia. Súčasne je nevďačný pre tú časť divákov, ktorá si privykla na kratšiu stopáž nabitú akciou. Je sa interpretáciou podobenstiev nezaťažujem, na dĺžku ázijských filmov som zvyknutý a tak jedinou zmenou je zníženie hodnotenia na štyri hviezdičky, čo ešte stále znamená veľké uznanie tomuto dielu. ()
Galéria (11)
Fotka © Toho Film (Eiga) Co. Ltd.
Zaujímavosti (7)
- Film sa natáčal v japonskej prefektúre Tottori, ktorá je známa pobrežím s piesočnými dunami. Toto územie je v skutočnosti oveľa menšie, než sa zdá na plátne. Pre filmárov bolo totiž kľúčové navodiť dojem, že sa jedná o rozsiahly priestor. (Dr.Cilka)
- Hiroši Tešigahara byl za tento snímek jako první japonský režisér nominován na Oscara. (Terva)
- Raquel Welch kúpila práva v polovici 70-tych rokov, no nikdy sa jej nepodarilo sfilmovať novú verziu. (Bilkiz)
Délka tohoto filmu je vražedná a to nikoli počtem (režisérských celkem únosných 147) minut. Vražedná nekonečností písečné masy, v níž se odehrává, vražedná navzdory překrásné estetice, s jakou je život na písku ztvárněn, navzdory nepolevující síle nálady (nálad), do níž nás vtahuje. Po celou dobu večeře nemluví obyvatelka jámy o ničem jiném, než o písku a hnilobě. Tvrdím, že horror ("hrůza") není určen smrtí a strachem, ale rozkladem, deformací a démoničnem. Film Písečná žena je zprvu příslibem horroru. V obyvatelce jámy tušíme písečného démona. (Sice mylně, jak se posléze ukáže, ale atmosféra tímto očekáváním vytvořená je integrální složkou tohoto filmu.) A neobáváme se přitom hrdinovy jakkoli hrůzné smrti, máme hrůzu z tušení jeho následného života. Dojem hrůzy neustupuje ani poté, co se objasní, že jde o prachobyčejné zajetí do otroctví, protože přeměna člověka v písečný hmyz je horror. Teprve po ujasnění poměrů v jámě a ohledání nové reality nám začíná být jasné, že nejde o horror a postupně začínáme vidět podobenství, aniž se změnilo téma: Proměna člověka v písečný hmyz. Jelikož jde ale o podobenství, nejde o proměnu, ale spíše o definici života člověka jakožto života písečného hmyzu. Spojníkem mezi horrorovým očekáváním a metaforickým vyústěním je právě písek, resp. tvořenost země pískem - není žádná pevná půda pod nohama, není kam stoupnout, život je uvězněn v sypké díře, vše je vždy nikoli v rozkladu, nýbrž vždy již dokonale rozloženo. Avšak i když podobenství patřičně dekódujeme, nelze hned tak (nebo aspoň není na místě) rozhodnout o adekvátním hodnocení. Některá možná se v přítomných komentářích objevují. Má být Písečná žena protestem proti totalitě? Proti vykořisťovatelskému kapitalismu? Má být příběhem odporu a degradace člověka? Nebo naopak obhajobou bezpečného zasazení do řádu věcí, nalezení omezeného, ale vlastního místa, nalezení intimní svobody v osvobození od svobody bezbřehé? Nebo zase naopak protestem proti takovémuto pojímání vlastního života? Schématem obecné soiální reality? Každý takový (či jiný podobný) výklad je možný, každý z nich sám o sobě ale působí nepatřičně. Jak rozhodnout, jestli měl muž v závěru filmu raději utéci nebo raději zůstat? A jestli zůstat, jak rozhodnout, jestli setrvání je pro něj dobrem, nebo zlem, jež se sluší kvůli něčemu, co je dobré, přijmout? Z nemožnosti zodpovědět tyto otázky, vnímáme-li film jako podobenství, nás nakonec obestírá hrůza. Přece jen tedy spatřujeme horror o člověku jako písečném hmyzu. Co zde říkám, chci podpořit jedním momentem z filmu: Když sledujeme hrdinův důmyslný pokus o útěk, považujeme tento akt za zcela správný, ba jediný možný správný. Jenže vzhledem ke všemu, k čemu už mezi ním a písečnou došlo a jak spolu nažívají, je tento akt náhle zpochybnitelný. Důležité ale je, že hrdina samozřejmě žádné takové dilema nepociťuje a není ani důvod to po něm chtít, že však toto dilema pociťuje divák (který jeho situaci řešit nemusí a nahlíží z hlediska sympatií k postavám a z hlediska toho, co už viděl). Už v této fázi totiž divák dávno nemůže písečnou ženu vnímat jinak než jako hrdinovu ženu, byť v totožném reálném příběhu by to bylo absurdní. Nejde o to, co je správné a co nesprávné, ale faktem zůstává, že muž útěkem už něco, někoho opouští. Únik už není pouze řešením problému a návratem, ale také zničením něčeho nově vznilého. Pro podobenství má tato skutečnost nesmírný význam jako ukazatel nemožnosti rozhodnout, co zde je tou žádoucí a co nežádoucí životní formou. Právě to je na filmu Písečná žena nejsilnější: Podobenství lidské životní situace předkládá ve velmi subtilní spletitosti, s nemožností určit, co je zde správné a co ne, vždy možnou krásu podkládá hrůzou života. A aby divák skutečně neměl úniku z písečné jámy, dozvídá se v závěru místo toho, zda se žena vrátí, pouze to, že mezi koncem filmu a závěrečnými titulky uběhne sedum let. Víme jen tolik, že ten, který chtěl zvěčnit své jméno nově objeveným druhem písečného hmyzu, přijímá posléze dobrovolně jeho život. Na divákově životním vkusu je ponecháno, zda je hodnotnější vědecky zdokumentovat nového brouka nebo oznámit nesmyslně existující vesnici objev vzlínání vody pískem do škopku. () (menej) (viac)