Barva ráje

Melancholický skvost - příběh slepého chlapce, kterého se chce vlastní otec zbavit, aby se mohl znovu oženit. Myslím, že asi nelze necítit smutek a zoufalství společně se stále znovu opouštěným chlapcem - vždyť každý z nás je dítětem, které touží, aby jej rodiče milovali a přijali i s jeho chybami a nedostatky. (05.05.2012)

Mé druhé setkání nejen s Íránským filmem, ale také s režisérem Majidem Majidi. Jeho film, který jsem viděla už dříve, Božské děti, mě velmi zaujal, a proto jsem se sehnala i Barvu ráje. Tento film bohužel má očekávání nesplnil, ale to jistě proto, že byla příliš vysoká. Přese všechno je to krásný, kvalitní, zajímavý a nanejvýše poutavý film, v němž jsou citlivě vykresleny osudy slepého chlapce, který to v životě rozhodně nemá jednoduché. Snad u každého člověka vyvolá nějakou citovou odezvu, protože nejde se na něj dívat s odměřeným přístupem a chladným srdcem. (11.12.2009)

Kinematografie Blízkého východu produkuje zázraky, tohle je jeden z nich. Nejistý otec (jeho situace je v rámci místní tradice svízelná), moudrá babička (která ví, že v nebezpečí je její syn, nikoli vnuk), dvě zdárné dcerky a geniální přející a toužící slepý synek Mohammad tvoří personální strukturu děje typu "lis na slzy". Kde se bere tolik porozumění, sympatií, vcítění, a na druhé straně filmařského kumštu v zemích, které se u nás považují za doupata terorismu, a které si někde pod kopci (poutavě znázorněnými ve filmu) bastlí atomovou bombu. (05.06.2014)

Magický a hebký íránský kousek, kterému se snadno podlehne a který chytře pumpuje divákovi emoce, aniž bych mu měl sílu říct, že citově vydírá. Emoce zde znamenají čistotu ducha. K tomuto filmu se nedá napsat nic víc výstižného, než je křišťálové čistý jak zde někdo trefně poznamenal. Mám radši jiné žánry a jiné země výroby, ale Barva ráje byl příjemný filmový výlet, i když napodruhé už bych se na na něj vydat nemusel. Myslím si, že to kouzlo čistoty by napodruhé už tolik nezapůsobilo a jak jsem poznamenal jsem na trochu jiné věci. Ale projednou to bylo velmi příjemné a doprovázené jenom samými pozitivními dojmy.. (17.03.2018)

Jiné hodnocení mě absolutně nenapadá, ty dvojky a trojky, co tady vidím, vůbec nechápu..? Nedávali to někdy v televizi jako náhradu za předem avizovaného Terminátora? Fakt tomu mohl dát dvě pecky někdo z lidí, kteří holdují Majidiho filmům? Ještě 11 minut před koncem to bylo jen o čisté kráse, úplně ve finále to posmutnělo, ale i ten smutek byl logickým a vhodným střípkem do mozaiky, která měla jednoho společného jmenovatele - schopnost hlubokého citu ke všemu živému - lidem, ptákům, rybám, přírodě... Nejen že se mi moc líbilo ústřední téma, nejen že to mělo fantastickou kameru, nejen že byla babička babičkou, učitel učitelem a slepý chlapec senzitivním slepým chlapcem, ale taky jsem se třeba dozvěděl, jak se na íránském venkově staví domy, jak tam probíhají námluvy, a jak nádhernou tam mají krajinu. Přiznám se, že jsem to absolutně netušil... Budu- li mít někdy tu možnost, rozhodně se tam chci vydat. Jako člověk sledující povětšinou mainstreamová média jsem tuto zemi dodnes vnímal jako pouštní krajinu ovládanou fanatickými duchovními, jako součást osy zla (že pane Bushi). Díky Majidimu vidím, že nějací Chomejníové mohou lidi z íránského venkova vnímat podobně jako já - jako nějaké sci-fi postavičky v podivných hábitech, se starostmi a proklamacemi, kterým je pro normálního smrtelníka těžké porozumět. (11.01.2014)