Diera

Na konci roku 1999 se v Tajpeji šíří podivný virus, nutící lidi chovat se jako brouci a vyhledávat temná zákoutí, než následně zemřou. Po nucené evakuaci zůstává v karanténě jen několik osamělých zoufalců, odmítajících opustit chátrající domovy. V jednom z bytů zanechají dělníci díru v podlaze po nevydařené opravě a překvapený nájemník nechtěně naváže kontakt se sousedkou o patro níž. Minimalistický a dystopický polo-muzikál nese typický rukopis Ming-liang Tsaie: dlouhé statické záběry, nehybná scéna, absurdní zápletka, citlivý ponor do hlubin lidského odcizení a samoty i hlavní hrdina proplétající se téměř všemi jeho filmy. V apokalypticky deštivé krajině vylidněného sídliště přežívají obě hlavní postavy ve stavu mrtvolné existenciální osamělosti, než jejich apatii nalomí nedobrovolný průnik do světa jiné lidské bytosti. Ve fyzicky i symbolicky narušené mezilidské bariéře se tak objeví náznak naděje... Vizuálně strohý styl vyprávění prokládají a posouvají vpřed hudební čísla s písněmi režisérovy milované Grace Chang. (20.10.2010)

Zdařilé nápady na vtipné gagy a vynálezavé chvilky během depresivního pobývání uprostřed návalu epidemie i dešťové potopy. Trampoty s dírou ve stropě – na zemi, pokusy o nejrůznější zakrytí díry mopem, páskou i pokličkou, poťouchlá pomsta sprejem... Sklad toaletních papírů, močení napůl do záchodu, napůl do umyvadla. Rošťácký kluk s kolem, příchod mužů s obrovskými dezinfekčními přístroji. Originální využití deštníku jakožto nástroje na sběr padající omítky!! :o) Kapitolou samou o sobě jsou krásně barevná muzikálová čísla – jak jsem dodatečně zjistil, sice nejde o původní filmové písničky, ale několik desítek let staré a znovu oprášené skladby zpěvačky Grace Chang, ale rytmus a atmosféru mají, stejně jako vizuální zpracování, úžasné. **** Před 8 měsíci se mi Tsaiova Díra až na hudební čísla příliš nelíbila, ale přesto se jí i díky onomu kontrastu mezi trpkou realitou, hořce groteskními situacemi a muzikálovými prvky podařilo ve mě zanechat tolik, že mě to donutilo se k filmu vrátit a napodruhé si ho se všemi propracovanými (a nejednou skutečně vtipnými) detaily vychutnat mnohem víc. Ten styl plný statických záběrů je dost zvláštní, občas působí až amatérsky, ale v rámci ponoru do atmosféry musím říct, že má hodně do sebe. Jen u několika záběrů a scén mi překážela zbytečně dlouhá délka, zvláště v druhé polovině, když nápadů postupně ubývá a v poslední půlhodině je plně nahrazuje deprese, jsem už místy neměl tolik nadšené dojmy – ačkoliv romantický závěr má Díra (včetně teprve skvělého propojení reality a fantaskních muzikálových výjevů) působivý a zdařilý... [80%]        ♫ A jedem! ;-) (06.10.2022)

Šokující příchody zcizujících prvků (pěvecké výstupy) posunují Tsaiovu sérii, pokud jsou jeho filmy sledovány chronologickým způsobem, do další dimenze. Jsem tím (zklamán) překvapen a fascinován, nejasketičtější vypravěč se začal i trochu bavit. Nejde jen o to, že jsou bizarní, bizarní (a přitom všední) už jsou totiž všechny ty situace, které Tsai pro Kang-sheng Leeho vymýšlí. (23.01.2011)

Skorodystopická skorogroteska na téma velkoměstského odcizení a samoty; a také neméně osobitý, místy roztomilý a v závěru dojemný milostný příběh, který skoro skončí špatně. Režisérovo rozhodnutí dát snovým představám hrdinky (a zároveň jakýmsi vinětám uvozujícím jednotlivé úseky vyvíjejícího se vztahu) podobu muzikálových výstupů dílku nepochybně prospělo, i když  mi samotná hudba spíš lezla na nervy.  Zajímavý pohled jistého kritika: celý film je vlastně jakési abstraktní porno, při němž šmírujeme pohlavní styk dvojice v misionářské poloze; teprve na konci se dočkáme emancipace. (23.11.2023)

Vizionářská virová apokalypsa konce roku 1999 (srovnatelná s tou z roku 2020) se řine jako nekonečný proud vodního živlu uzavřenou oblastí. Díra v podlaze se stává jedinou komunikační spojnicí dvou existencí. Temná mračna neodvratitelné zkázy neočekávaně rozjasňují hudební vstupy, které nás pohladí na srdci v časech dnešních a snad i těch budoucích. (25.03.2020)