Kolaps

Už řadu měsíců jsem neodcházel z kina s větším nadšením. Předesílám ovšem, že očekávání apokalyptického obrazu důsledku kulturních válek současné západní společnosti se míjejí s tím, jak je film vystavěn - což je zjevné i z rozhodnutí udělat spojence z Kalifornie a Texasu. OBČANSKÁ VÁLKA je primárně vystavěná jako komplexní esej o novinařině a umění fotografie (pro mě možná nejkrásnější film o fotografii, co jsem viděl), jejíž konstrukční princip bych pojmenoval jako dynamiku významu a výrazu. Ne, nikdy to není ve filmu explicitně řečeno, ale jak se pokouším ukázat ve své tentokrát především interpretačně založené analýze - ač jsem film zatím viděl jen jednou, příště budu vědět víc -, je tímto principem na mnoha úrovních řízen. A je excelentní. (26.04.2024)

Hodnocení filmu pro mě bylo snadné a nemusela jsem o něm ani přemýšlet. Horší to bylo s napsáním komentáře. Jak ho pojmout. A co vlastně napsat, protože Občanská válka nedává divákovi odpovědi na jeho otázky, které u něj během sledování vzniknou. Stejně jako se nesnaží jakkoliv soudit situaci a to, jak se postavy chovají, a co dělají. Celé je to na jednu stranu zároveň hnusný s problesky krásy, ale zároveň krásný s problesky hnusu. Skoro až odosobnělé, ale zároveň hluboko do nitra se sílou uhodit. Možná proto je asi dost náročný sledovat to postupné prohazování rolí. ("Vyfotila bys mě během toho, jak umírám?" ... "Co myslíš?") Protože Občanská válka je strašně dobře natočený film. Ta kamera byla prostě jako z jinýho světa a občas bylo pekelně děsivý, jak moc blízko tomu všemu jsem se cítila. Až nepříjemně blízko, ale utéct jsem nechtěla. Přesně, film si hraje s divákem úplně stejně jako postavama jejich práce. Tedy, pokud jsou schopni vnímat ten moment, kdy už to není jenom práce, ale zároveň určitý postoj a jejich změněné vnímání světa, které schovávají za "je to jenom práce" postojem. Stejně jako se tady pracuje s hudbou a veškerymi zvuky. Tohle byl prostě komplexní zážitek. A ta nejhorší část je právě to, že základ sice odkazuje na jednu konkrétní událost, ale zároveň je univerzálně použitelný vlastně kamkoliv. Bráno optikou právě novinářů, kteří jsou tady vykreslení...no takhle. Opět bez odsuzování. A bez snahy hledání odpovědi na tu nejdůležitější otázku, která v každém musí zákonitě vzniknout. A to jsou podle mě důležité věci, na které by se nemělo zapomínat. Poslední záběr je už jenom třešničkou na tomhle zvraceném dortu zvaném "Náš svět". Tři, dva, jedna...úsměv. No, já jdu dokoukat ten naivní romatickej seriál, ať se mi srovná hlava... (20.04.2024)

Občianska vojna v najdemokratickejšom štáte sveta, kolíske všetkých cností - fikcia či vízia? Garland odviedol dobrú prácu, že film stavia politicky neutrálne. Nechce postaviť prívržencov trumpety proti plienkovej trasorítke ani naopak, aj preto spojil Kaliforniu s Texasom. A kvôli tomu sa vo filme nájde každý Američan - z jeho pohľadu by tyranom mohla byť tá druhá strana. Okrem ohlušujúcej streľby smerom ku koncu však film neprináša nejakú úchvatnú, intenzívnu drámu. Zároveň však prináša neustále fotografovanie a to aj za prapodivných až nepochopiteľných situácií. Alex Garland zrejme chcel priniesť filmom nejaké znepokojivé posolstvo, ktoré v spoločnosti cítiť nielen v USA. Z filmu ho však necítiť dostatočne. (16.04.2024)

Občanská válka je pro Alexe Garlanda návratem k osvědčenému schématu, kdy skupina postav putuje „nelidskou“ krajinou za nejasným cílem, nicméně oproti 28 dní poté, Anihilaci a potažmo i Sunshine se britský filmař nyní zabývá poměrně přízemním a docela realistickým scénářem. Já ho vždy vnímal jako velmi schopného žánrového tvůrce a od jeho nejnovějšího počinu jsem taky dostal, co jsem čekal, tedy solidní jednoduchou žánrovku. Nečekejte nic komplikovaného ani kdovíjak hlubokého. Poměrná přímočarost mi však vlastně u Garlanda sedí daleko víc než artistní symbolika jeho předchozích dvou počinů, čímž zároveň neříkám, že by na ni Občanská válka zcela rezignovala. Pokud bych měl něco vytknout, jsou to některé až příliš očividné vizuální volby - ve snímku, kterému by vzhledem k tématu nejvíc slušelo nějaké hodně neučesané a skoro dokumentaristické pojetí, se až příliš často režisér snaží postavy snímat ve vší symetrii uprostřed záběru, jak kdyby byly ve filmu Wese Andersona, a do konceptu se to úplně nehodí. Oproti tomu cením, že ve scénáři Garland nesáhl po nějakém nízko visícím ovoci a nerozhodl se film v jádru nějak jednostranně politizovat, takže se dočkáváme vyrovnané a hlavně nečernobílé podívané. (16.04.2024)

Lepší než jsem čekal, to rozhodně. Především po režijní stránce, Garland předvádí děsivé a nepříjemné výjevy, které se dostanou pod kůži. Žádné stylové přestřelky, místo toho nepříjemné rány z kovových hlavní a všeobecné neštěstí. Dění je zachyceno vskutku realisticky a s dobrým ozvučením má člověk někdy skoro husí kůži. Druhá věc už je scénář, který zas takový banger není. Dostaneme rychlé vysvětlení, proč vlastně válka zhruba probíhá a poté se hned posouváme k různým výjevům z ní. Garland nesděluje nic nad rámcem toho, že válka je špatná a novináři v ní jsou tak trochu sebevražední blázni. Nic víc, bohužel. Politické komentáře nebo něco z podobného ranku nelze čekat. Amerika je tam čistě pro efekt a děj by se mohl odehrávat prakticky kdekoliv na světě. Hodnocení ovšem musí být kladné, jelikož intenzita zážitku dokáže převýšit jistou obsahovou prázdnotu. (18.04.2024)